Byla nazývána první dámou české módy,[3] profesorkou elegance.[4]
Život
Zdeňka Bauerová se narodila 17. listopadu1930 v jihočeskéBechyni (v okrese Tábor), do vzdělané úřednické rodiny. Maminka Zdeňka (roz. Kuncová) pracovala jako úřednice, tatínek Jan byl ředitelem berního úřadu v Milevsku (kam se rodina přestěhovala).
Matka, sama absolventka rodinné i obchodní školy, podporovala tvůrčí zájmy své dcery, i její kladný vztah k odívání. Výtvarné nadání Zdeňky rozvíjel i její učitel kreslení (byl vnímavý k talentovaným dětem). Nejprve navštěvovala rodinnou školu v Táboře (na Maredově vrchu), tzv. Odbornou školu pro ženská povolání, kde získala i výuční list jako švadlena. Poté za studiem přesídlila do Brna, kde v letech 1949–1953 studovala na Škole uměleckých řemesel (ŠUŘ); z toho dva roky u ak. mal.Karla Jílka (1896–1983)[5] obor oděv, pak dva roky u ak. arch.Josefa A. Šálka (1911–1990)[6] scénický kostým.
Po maturitě zvažovala možnost studia malby, ale nakonec se rozhodla pokračovat ve vzdělávání na pražskéVŠUP. Byla přijata do ateliéru oděvního výtvarnictví, k docentceHedvice Vlkové. Šestileté studium (1953–1959) zakončila absolventskou zkouškou (kolekcí zaměřenou na individuální tvorbu), s titulem akademický malíř.
Rodina
Přesto, že Bauerová svou profesi miluje (sama říká: má profese je moje láska),[7] tak neméně důležitou roli v jejím životě hraje rodina. V roce 1959 se provdala za lékaře, internistu, MUDr. Jiřího Strejčka (1930–1997); má dvě děti, syna Michala (1959) a dceru Zuzanu (1963), pět vnoučat. Je také vynikající kuchařkou a zdatnou pekařkou (je ráda, když rodině chutná),[3] je šikovná zahradnice, víkendová babička. S manželem se navzájem doplňovali, i díky širokým znalostem z oboru toho druhého. Žije v Praze.
Slovo móda je odvozeno od modus, tedy způsob[9] – což znamená nejen módu, ale i celkovou životní formu. Životní forma Bauerové je, stejně jako její oděvy, skvělá; fyzickou a duševní svěžest si udržuje neustálou aktivitou. Dodnes si každý večer připravuje to, co má další den udělat; je aktivní nejen v práci. Celý život sportovala, v mládí závodně lyžovala (za klub Slávie), hrála tenis. Říká, že měla štěstí dělat práci, která jí bavila; s optimismem „se snaží nemyslet na svůj věk, nebrat ho v úvahu… a je stále ve střehu“.[10]
Profese
Během studia na VŠUP se Bauerová dostala na praxi do vyhlášeného módního salónu Eva (dříve salon Hany Podolské), kde pracovala tři roky (v letech 1959 – 1962), spolu s návrhářkou Annou Homolkovou a Františkem Vobeckým, uměleckým vedoucím a modelářem (také uznávaným kubistickým malířem). Salón měl sídlo v Jungmannově ulici, kde dílny, zkušebna, ateliér a ostatní provozy zabíraly celé 4. a 5. patro.
Od roku 1962 do roku 1992 pak působila jako samostatná návrhářka v oděvním salónu Styl (dříve Rosenbaum), se sídlem na Národní třídě; provozy zde zabíraly prostor celého domu (čp.17). V roce 1992 došlo k zániku státního podnikuOděvní služba, jehož součástí módní salóny (Eva a Styl) byly.[11]
Oba prvorepublikové salony si zachovaly tradiční luxusní, tzv. vysokou krejčovinu nejen po znárodnění, ale i mnoho let poté. Bauerová tak měla možnost profesně se rozvíjet pod dohledem zkušených odborníků. Tam, kde se herecké hvězdy nejen oblékaly, ale nechávaly si šít šaty i na divadelní představení, mohla Bauerová zároveň uplatnit i svoje vzdělání ze scénické oblasti. V salónu Hany Podolské se oblékaly filmové hvězdy jako např. Nataša Gollová, Adina Mandlová nebo Marie Podvalová, později herečky Jana Štěpánková, Jiřina Jirásková i Jarka Tvrzníková, které si, mimo své civilní oblečení, objednávaly kostýmy také pro divadelní a filmové role.[12]
Módní salóny (tzn. salon Podolská – Eva, salon Rosenbaum – Styl, salon Bárta – Diplomat, salon Kníže nově Adam) se v té době zaměřovaly na individuální poskytování krejčovských služeb, výhradně na bázi exkluzivity. To znamenalo, že ani Bauerová, ani jiní módní návrháři nedělali větší autorské kolekce, které by byly určeny k běžnému prodeji v kamenných obchodech; k tomu byl určen ÚBOK (Ústav bytové a oděvní kultury), ten byl hlavním inspirátorem průmyslového sektoru (v současnosti se jedná o kolekce pro tzv. prêt-à-porter).[14] Bauerová byla představitelkou tehdejší československé luxusní módy, blízké stylu francouzského haute couture; a to jak z hlediska řemeslného zpracování modelů a použití kvalitních, designově výjimečných materiálů, tak v kreativitě vlastních návrhů. V průběhu realizace zakázky zároveň spolupracovala s ostatními profesemi, např. s techniky z kloboučnických a kožešnických dílen (v Dánsku absolvovala např. školení „na kožešiny“), musela znát i další odborností; podobně jako ostatní její kolegové z té doby (z 50. let), např. Jana Nováková, Inna Arnautová, Helena Wahnerová a Zdeněk Křeček, kteří působili jako návrháři v různých módních institucích tehdejšího Československa.[15]
Bauerová se svým dílem zasloužila o to, že si československé salóny udržely světovou úroveň i po válce. Pravidelně jezdila do Paříže na fashion – weeky, pak získané informace o světových trendech a tendencích předávala dvěma tisícům dalších zaměstnanců Oděvní služby. Sama říká: Rozsah návrhářského oboru je široký; se vznikem nových materiálů a jejich variací či kombinací se starými se neustále mění technologie zpracování, takže musíte vlastně všechno poznávat znovu a znovu. Udělat dobrou věc je velmi náročné.[7] Návrhy Bauerové se řadí mezi sportovně-elegantní anglickou módu. Při tvorbě si dává snad jediné omezení: „s červenou opatrně“.
Od roku 1992 až do roku 2015 pokračovala ve své práci, společně s většinou zaměstnanců dřívějšího salónu Styl, v salónu Yvett Ajchlerové.[16] Následně došlo k několika změnám majitelů salónu (např. Hartl). Od roku 2016 pokračuje v tvorbě (stále ještě s několika původními zaměstnanci) v krejčovském ateliéru Ago d'Oro, pod vedením návrháře a mistra krejčího Pavla Vlasáka (který mj. vyniká také v současném technologickém zpracovávání materiálů).[10] Technologie a inovace zásadním způsobem podporují design a kreativitu, jsou důležitým spojencem v rozvoji řemesla a vývoji materiálů; móda zůstává propojená s další generaci klientů „haute couture“ (kterou dnes ve světě tvoří cca 4000 zákazníků). Noblesa, šarm a výjimečnost tvorby (t.č. v ateliéru Ago d'Oro), bez ohledu na dobu, pečetí vysokou salónní módu a přitom zůstává věrna odkazu elegance první republiky.[17][18][19]
Pedagog
Svou pedagogickou činnost započala Bauerová na VŠUP ve škol. roce 1968/69, nejprve na škole pracovala jako asistentka. Následně, po tříletém studiu, obhájila aspiranturu prací „Volná střihová kompozice“, v roce 1970 se stala vedoucí ateliéru oděvního výtvarnictví. V roce 1972habilitační prací obhájila docenturu a následně, v roce 1982, byla jmenována profesorkou oděvního designu. Ateliér vedla do roku 1995 a pak zde (do roku 1998) působila externě. Ve funkci jí vystřídala ak. mal. Magda Křesťanová (Janečková) a Helena Krbcová, poté ak. mal. Josef Ťapťuch,[20] bývalý student prof. Bauerové (se světovými zkušenostmi, např. prvního asistenta u P. Cardina). V současnosti ateliér vede MgA.Pavel Ivančic.
Za svého působení na škole vychovala prof. Bauerová mnoho dnes etablovaných návrhářů, nejen Josefa Ťapťucha, také např. Blanku Kyselovou-Matragi, Danielu Flejšarovou (E.daniely), Česlava Jaroše (Domino), Danu Kovaříkovou, Helenu Krbcovou, Michaelu Bakotovou; patří k nim Nina Smetanová, Jarka Procházková, Ivana Šafránková i Alexandra Pavalová (Timoure et Group)[21] a další.
Začínající módní tvůrce učila, že musí především znát řemeslo, jeho prostřednictvím dokonale zvládnout svou profesi – to je nutnost; a velké množství znalostí není omezujícím faktorem, naopak – je inspirací. Prof. Bauerová se stala synonymem české módy období od druhé poloviny 20. století po současnost.[22]
Dílo
zakázkový model (šaty)
Mimo tvorbu návrhů, vytvářených především pro pravidelné sezónní kolekce, předváděné na interních přehlídkách salónů Oděvní tvorby, spolupracovala Bauerová např. s PZOCentrotex a Jablonex; připravovala modely pro výstavy, s módními kolekcemi reprezentovala v Bruselu (Expo 1958 – kolekce fantazijních oděvů a textilních doplňků, vytvořená pod vedením prof. Ant. Kybala) a v Montrealu (Expo 1967 – kolekce oděvů v kombinaci s paličkovanou krajkou, vytvořená spolu s Evou Fialovou a Marií Vaňkovou).[23]
Prof. Bauerová během své profesní kariéry navrhla více než dva tisíce modelů (dodnes stále navrhuje) a jako pedagog vychovala několik generací českých návrhářů. Podle ní by ideální krejčí či krejčová (návrhář-ka) měli být i dobrými psychology; umět rozpoznat, po čem klient touží a dokázat mu rozmluvit něco, co mu nebude slušet. Zároveň by měl umět navrhnout něco, co klient chce, ale přitom to ještě sám neví.
Její motto: „Touha překonávat Vaše očekávání mě posouvá stále dále.“[7]
Na otázku Co pro Vás znamená móda? odpovídá: „..celej život. Móda ani tak ne, jako odívání, v čemž je velký rozdíl. Móda je něco ohromně přelétavého, co vnímat můžete, nebo také ne. Ale hlavní je ji tavit po svém, směrem k vašemu poslání na určitém místě a v určité době. Našla jsem si svou parketu v neopakovatelnosti, kdy můžu – za ta dlouhá léta, co se módě věnuji – stále nacházet vždy ještě něco nového (k čemuž mne inspiruje třeba i ulice) a dotáhnout to a vyladit do kultivované polohy.“[7]
Podle prof. Bauerové by žena měla přemýšlet o tom, jak chodí oblékaná, v čem se cítí dobře; musí především zůstat ženou. Oblečení má zvýraznit a doplnit její vlastní identitu a originalitu, tzn. nosit to, co sama má za „své“. Současně má její oděv odpovídat svému poslání a být funkční. Sama ráda chodí především v kalhotách – zvykla si na volný, neomezující pohyb (což se sukní bez určitých omezení nelze).[13]
Film
S filmem se Bauerová setkala několikrát, nejprve v roli manekýnky ve filmu Kolik slov stačí lásce? (1961), spolupracovala s režiséry (např. Jasný, Krejčík), vytvořila návrhy filmových kostýmů např. pro Dýmky (1966), Tělo Diany (1969), Podezření (1972).[24]
Při své práci se setkala také s politikem KSČVasilem Bil'akem, pro jehož manželku se v salónu šily modely. „Paní Biľaková byla taková malá, skromná paní. Já jsem vždycky nakreslila obrázky, návrhy, a pan Biľak je odsouhlasil a podepsal, protože on byl také vyučený krejčí....tehdy se říkalo, že by neměl šít saka, že ty moc neovládá,“ vzpomíná Bauerová.[26]
Prof. Bauerová dodnes s jistotou na ulici pozná, kdo má na sobě „zakázku“, tj. na míru ušitý kostým. Současnou módu považuje spíše: za „‚nemódu‘…teď si každý dělá, co chce… může všechno… může, ale nepůsobí to vábně. Móda současnosti odpovídá zrychlené době – rychle udělat a rychle prodat. Chybí nadstavba, l'esprit de temps (duch doby)….a nebo je to právě on?“[27]
Dokládá tím myšlenku, že móda není pouze svébytnou formou, ale citlivým výrazem komplexní společenské situace, odráží její kulturní vyspělost i ekonomické podmínky; móda je výrazem rozvoje společnosti, výrazem svobody, tvůrčí síly a především vztahu k druhým lidem.[28]
