Zdeněk Šimek se během studia na měšťanské škole učil hře na housle, zpíval ve sboru a zajímal se o výtvarné umění a poezii. Silnou a trvalou inspirací pro něj byla příroda a hudba. Po celý život budoval sbírku nerostů, hornin a fosilií, používal optický mikroskop i vlastní hvězdářský dalekohled, zabýval se astronomií, botanikou, morfologií bezobratlých, budoval fonotéku vážné hudby a jazzu. V letech 1941–1946 studoval na učitelském ústavu v Soběslavi, kde jeho třídním učitelem byl spisovatel Jiří Marek a spolužáky pozdější historik umění Jiří Padrta a Jiří Hronek (bohemista, FFUK).
Roku 1946 byl přijat ke studiu na VŠUP, nejprve do ateliéru Karla Dvořáka. Po jeho smrti (1950) dokončil studia v ateliéru Josefa Wagnera, kde se seznámil i se svou budoucí ženou, Dagmar Vinklerovou a navázal přátelství s výtvarníky, kteří roku 1954 zakládali tvůrčí skupinu Trasa (Zdena Fibichová, Vladimír Preclík, Eva Kmentová, Olbram Zoubek, aj.).
V letech 1952–1967 podnikl řadu zahraničních cest (Petrohrad, Moskva, Paříž, Řím, Neapol, Benátky, Florencie). Ze sňatku s Dagmar Vinklerovou (1953) se narodili synové Ondřej (1954) a Lukáš (1957).
V 50. letech pracoval na veřejných zakázkách – sochách pro kašny v Mariánských Lázních a Třeboni a kromě toho se věnoval i vlastní volné tvorbě. V roce 1964 vystavoval se skupinou Trasa a měl první samostatnou výstavu ve Špálově galerii.
Od roku 1965 žila rodina střídavě v Praze a letním domě v Šestajovicích, který Šimek sám postavil a později používal i jako sochařský ateliér. Zdeněk Šimek se zúčastnil prvního sochařského sympozia v Hořicích v Podkrkonoší (1966) a sympozií v Krastalu a Neukirchen (1967).
Roku 1968 vážně onemocněl plicní chorobou a několik měsíců strávil v sanatoriu. Přesto dál pracoval na veřejných zakázkách v Praze, Třeboni a Prachaticích a roku 1969 se zúčastnil sochařského symposia v Oggelshausenu.
V roce 1970 podlehl nemoci a zemřel 27. října, ve věku 43 let.
Dílo
Šimek byl dobře obeznámen s domácí sochařskou tradicí a za svých cest vstřebal podněty ruské avantgardy, kubismu i pařížské moderny. Ovlivnilo ho kykladské umění i práce Arpa a Brâncuşiho. Od své rané školní plastiky, v níž se suverénně vyrovnal s podněty kubismu (Kubistické torzo, 1948), jeho práce z 50. let ve dřevě a kovu směřují ke stylizaci a zjednodušení tvaru. V 60. letech dospěl ke konstruktivistickým abstraktním kompozicím ve dřevě a monumentálním čistým tvarům v kameni.
Ve figurálních plastikách, které tvořil jako veřejné zakázky pro Mariánské Lázně, uplatnil svou znalost přírody i cit pro materiál (Volavky, 1954, rumunský mramor), nekonvenční kompozici (Pramen, 1956, hořický pískovec) a dobře zvládl i monumentální mírně nadživotní sousoší (Roční doby, 1957, bulharský mramor).
Jeho volná tvorba z téže doby zahrnuje komorní plastiky v kameni, které jsou charakteristické uzavřenou formou (Dřepící, 1956). Některé přímo svou dedikací odkazují na díla Josefa Wagnera (Nalezený kámen II, 1957), jiné se blíží abstraktnímu tvaru, v proporcích je však stále obsažena lidská figura (Nalezený kámen I, 1957, Torzo, 1960). Komorní plastiky v olovu jsou kompozičními studiemi a nebyly určeny pro vystavení (Akt, 1958). Dřevěné komorní plastiky ženských postav charakterizuje protáhlý tvar, postavy jsou zachyceny v pohybu (Baletka, 1958, Akrobatka, 1958). V sochách ptáků je zřetelný posun směrem k abstrakci (Pták II, 1958). Z roku 1958 pochází jediná Šimkova socha ze sklolaminátu – vznášející se ženská postava s pásem filmu pro filmový klub v Paláci Adria, nyní nezvěstná.
V polovině 60. let se Šimek věnoval konstruktivistickým kompozicím ve dřevě, prostorovým vztahům jednotlivých prvků a geometrickým průnikům těles (Křídla, 1963, Sloup I,II, 1964, Průnik těles I-IV, Jařmo, Svazek, 1965).
Eolit III (1967), mramorPupen II (1964), mramorZdeněk Šimek, Hladina (1966), pískovecZdeněk Šimek, Jako hrozny jsme lisováni (1969), Oggelshausen
V 60. letech vznikla v kameni série komorních plastik inspirovaných biomorfními tvary, v jejichž objemu sochař zachytil zvláštní vnitřní napětí (Pupen I-III, 1964, Pupen IV, V, 1967, Dvojklín, 1967). Šimkovy abstraktní sochy v mramoru a vápenci odkazují příponou svých názvů k samotnému kameni a jsou metaforou pohybu a zvuku (Mobilit, Fonolit, 1967), jindy název odkazuje ke skrytému jádru hmoty (Karyolit, 1968), nebo pravěkým kamenným nástrojům (Eolit I-III, 1967).
Účast na sochařských sympoziích nabídla Šimkovi tvůrčí svobodu a možnost převést své kresebné studie i komorní díla do monumentálních tvarů. Na vrchu Gothard v Hořicích stojí pískovcová Hladina (1966). Vápencová socha Mobilit (1967) ze sympozia v rakouském Krastalu nalezla umístění před budovou PVT v Praze 4. V Neukirchenu, kde úkolem sochařů bylo zpracovat obří žulové balvany, vznikla Plastika (1967). Socha Jako hrozny jsme lisováni (1969) z jurského vápence v Oggelshausenu je přímou reakcí na okupaci v srpnu 1968 a zároveň nejzávažnějším dílem autora.
Napětí - Adam a Eva, 1970, PNapětí - Adam a Eva, 1970, L
V letech 1967–1970 vznikly studie i výsledná monumentální dvojice vzájemně komplementárních stylizovaných soch Adama a Evy (Napětí, Arboretum Průhonice).
Roku 1968 dostal Šimek zakázku na vytvoření slunečních hodin pro Prachatice. Následovala řada kresebných studií i přesných geometrických výkresů, zkoumání exponátů slunečních hodin ve sbírkách NTM a konzultace s astronomem P. Příhodou. Osazení celého komplexu 14 mramorových součástí hodin se uskutečnilo až po sochařově úmrtí (1972).
Vyznání Zdeňka Šimka k vlastní tvorbě:
…Mám rád čistotu tvaru, jednoduchost krystalu složenou z čistých ploch. Pryč s hrůzou, pryč s fantazií a vypravěčstvím, jsou to škraloupy na zvracení. Omamná je rovnováha protikladů, symetrie tvaru a klidu, disciplína nekonečna.[1]
Kresby, malba, grafika
Zdeněk Šimek vytvořil v letech 1949–1970 stovky tužkových, pérových a tušových přípravných kreseb k sochám. Z jeho volné tvorby se zachovaly krajinomalby (olej, akvarel, tempera, tuš), studie postav, portréty a několik autoportrétů (1948).
,-(1966),-Gothard,-Ho%C5%99ice.jpg)
_P,_1970,_V%C3%9AKOZ,_Pr%C5%AFhonice.jpg)
_L,_1970,_V%C3%9AKOZ,_Pr%C5%AFhonice.jpg)
