Narodil se v rodině trafikanta (nájemce prodeje c. k. tabáku) v Josefově Aloise Němečka a jeho manželky Antonie, rozené Uhlířové. Při křtu dostal jméno Sydonius Vácslav (s poznámkou v matrice „česky Zdeněk“).[2] V Hradci Králové vystudoval nižší gymnázium a ve studiu pokračoval na obchodní akademii, na které maturoval roku 1912. Poté absolvoval jednoroční kurs při exportní obchodní akademii ve Vídni.[1]
Pobyt v Rusku a návrat do vlasti
Po krátké předchozí praxi v Hamburku a Terstu nastoupil roku 1910(?) v moskevské filiálce firmy Laurin a Klement. Ihned po vypuknutí války se přihlásil do České družiny, předchůdce ruských československých legií. V Moskvě absolvoval vyšší vojenskou školu, po službě v ruském armádním 24. pluku se v roce 1917 připojil k československým legiím. V nich působil do 31. 12. 1919 a opustil v hodnosti poručíka; po návratu do vlasti byl povýšen na nadporučíka.[3] Po návratu do vlasti získal hodnost nadporučíka ruských legií.
V diplomatických službách Československa
V Československu pracoval krátce jako spojovací důstojník kontrolní spojenecké komise dozírající na dělení Těšínska. Od listopadu 1920 působil na ministerstvu zahraničních věcí. (Domluvil se rusky, německy, francouzsky, italsky, polsky a anglicky.)[p 1] V letech 1922–1923 zastával funkci konzulárního atašé v Norimberku, jako konzul či vicekonzul pracoval v New Yorku (1926–1929), Marseille (1932–1936).[4] Ve Španělsku pobýval v letech 1937–1939, nejprve jako legační tajemník v Madridu, do roku1938 chargé d'affaires v Barceloně. Ze Španělska přispíval sloupky do Lidových novin.[5] Navštívil též střední Ameriku a západní Afriku, zahraniční pobyty inspirovaly většinu jeho literárního díla.
Do odboje se Zdeněk Němeček zapojil ihned po 15. březnu 1939, kdy vykonal čtrnáctidenní cestu do Francie. Z cesty přivezl především informaci, že pro odchod československých občanů nejsou prozatím v zahraničí vytvořeny podmínky, s výjimkou letců a osob jednotlivě jmenovaných. Spolu s Rudolfem Jílovským a Antonínem Srbou zajišťovali spojení s československým exilem.[6]
Od konce roku 1941 spolupracoval s ilegální zpravodajskou skupinou Parsifal, ve které pracovali např. Arnošt Heidrich, hrabě Jindřich Kolowrat-Krakowský, Leopold Chmela, malíř Otakar Mrkvička a filmař Josef Holman. Skupina Parcifal byla napojena na čsl. exilovou vládu v Londýně a Zdeněk Němeček v ní aktivně působil až do 22. února 1945, kdy ho gestapo zatklo. Do konce okupace byl vězněn ve věznici gestapa v Praze na Pankráci.
Po 2. světové válce
Po druhé světové válce se stal vyslancem v Dánsku.[7] (Tisk z roku 1946 zaznamenal historku z Kodaně, ve které se Němeček zasloužil o navrácení mistrovského violoncella ukradeného českému virtuosovi.[8]) Když se mu v roce 1948 podařilo, že rodina vycestovala za ním, všichni emigrovali do Kanady. V roce 1951 získal místo ve Svobodné Evropě a rodina se přestěhovala do New Yorku.[9]
Při příležitost vydání slovinského překladu jeho knihy cestoval v roce 1957 do Lublaně. Během cesty v Mnichově náhle zemřel.[1]
V roce 1925 se Zdeněk Němeček oženil s Annou Alexejevnou Korovjakovskou, ruskou emigrantkou pocházející ze šlechtické rodiny. Jejich dcera Olga se narodila v USA, v 50. letech 20. století provdala za bývalého tajemníka Huberta Ripky doktora Viléma Brzoráda.[9] Olga Brzorádová své vzpomínky zaznamenala v textu Vzpomínky na mého otce Zdeňka Němečka.[11]
Posmrtné ocenění
Zdeněk Němeček je čestný člen PEN Clubu a Společnosti pro vědy a umění[10]
Legionářské novely (Praha, Památník odboje, 1920 a 1922)
Západoindický deník (v Praze, Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, 1929)
New York: zamlženo (tragické osudy českých řemeslníků v New Yorku na pozadí války, Praha, Družstevní práce, 1932 a Sfinx, Bohumil Janda, 1934)
Na západ od Panonie (román, líčí podmínky rusínských a slovinských havířů ve Francii, Praha, Sfinx, Bohumil Janda, 1935, 1936, 1940, 1941, 1945, 1946)[p 2]
Kátinka (Praha, Sfinx, B. Janda, 1936; Josefov, Fr. Večeřa, ilustroval Karel Müller, 1945)
Vějíř z poledníků (Praha, Evropský literární klub, 1937; Sfinx, Bohumil Janda, 1940, 1941, 1948)
Dopisy ze Senegambie (v Praze, Fr. Borový, 1938 a V Brně, Lidové noviny, 1938)
Ďábel mluví španělsky (román ze španělské občanské války, V Brně, Lidové noviny, 1939; Praha, Sfinx (B. Janda), 1939, 1940, 1948)[p 3]
Po povídce (autoři František Kožík, Zdeněk Němeček -povídka Na otrokářské lodi ze sbírky Vějíř z poledníků, Miloslav Fábera; upravil a původními litografiemi vyzdobil Emil Kotrba; V Praze, Klub 777 bibliofilů, 1941)
Modrý závoj (1941, režie Jan Alfréd Hofman, hl. role Vlasta Matulová)
Bláhový sen (1943, režie Jan Alfréd Hofman, hl. role Nataša Gollová)
Ostatní:
Zajatý (Filmový scénosled podle povídky Zdeňka Němečka napsal Miroslav Rutte, Praha, Státní výroba celovečerních filmů, výrobní skupina Karel Feix, 1946)
Zajímavost
V povídce Berberský autobus, která vyšla v roce 1941 v souboru povídek různých autorů Dvanáct poutí světem popsal Zdeněk Němeček příběh českého řidiče Roberta Jaroška, který založil a provozoval v Maroku autobusovou linku na trase Marakeš-Mogador (As-Sawíra).[18]
Odkazy
Poznámky
↑V roce 1922 navštívil s misí Československého červeného kříže Povolží, které trpělo hladomorem.
↑ Matrika narozených, Josefov, 1890–1914, snímek 51, Záznam o narození a křtu. 195.113.185.42:8083 [online]. [cit. 2018-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-02-18.
↑ ab Zdenek Slouka:Věčný exulant Zdeněk Němeček. Lidovky.cz. 2. 2. 2008. Dostupné online.
↑Brzorádová-Němečková, Olga. Vzpomínky na mého otce Zdeňka Němečka. In: Legionář, diplomat a spisovatel Zdeněk Němeček. Jaroměř: Městské muzeum, 2004, s. 54-59
ČERNÁ, Klára. Činnost odbojové skupiny Parsifal se zaměřením na osobu Leopolda Chmely a zejména jeho poválečný osud. Pardubice, 2009. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Václav Veber. s. 22–42. Dostupné online.
POKORNÝ, Jindřich. Parsifal, osudy jedné demokratické odbojové skupiny v letech 1938-1945 s poválečným dovětkem. Praha: Academia, 2009. 558 s. ISBN978-80-200-1606-5.
_BAR.svg){kind=small}
