Plukovník Zdenko Vltavský-Waldhütter (8. srpna 1894 Dolní Město[1], Rakousko-Uhersko – 17. března 1963 Ledeč nad Sázavou, Československo) byl československý vojenský velitel. Za první světové války bojoval v řadách Rakousko-uherské armády, roku 1916 byl zajat a vstoupil do Československých legií. Byl legionářem v Rusku i ve Francii, kde roku 1918 bojoval v bitvě u Terronu. Po návratu do vlasti bojoval v sedmidenní válce s Polskem o Těšínsko a vojákem zůstal i v následujících letech. Podílel se na činnosti československého vojenského zpravodajství, v letech 1931-1935 byl československým vojenským přidělencem ve Francii a v letech 1936-1939 velel tankovému pluku. Po německé okupaci roku 1939 musel armádu opustit, zapojil se do činnosti domácího protinacistického odboje a v době Pražského povstání velel tankové jednotce vojenského velitelství Velké Prahy „Bartoš“. Po válce zastával různé velitelské funkce v československé armádě, po komunistickém převratu v roce 1948 však musel z armády odejít a živit se jako skladník. V roce 1991 byl rehabilitován.[2]
Život
Mládí a život před válkou
Zdenko Waldhütter se narodil 18. srpna 1894 v Dolním Městě u Lipnice nad Sázavou.[3] Jeho otec Zdenko Waldhütter st. byl v Dolním Městě ředitelem dvoutřídky a matka Marie (roz. Vltavská) byla v domácnosti. Měl bratra Františka. Později se rodina přestěhovala do Ledče nad Sázavou, kde se Zdenko Waldhütter st. stal ředitelem školy. Zdenko Waldhütter studoval Klasické gymnázium v Kutné Hoře a chtěl nastoupil na kadetní školu, otec jej však přesvědčil ke studiu práv. Nastoupil tedy na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Mezitím však vypukla první světová válka.[2]
První světová válka
Po třetím semestru práv byl Zdenko Waldhütter odveden do Rakousko-uherské armády a v květnu 1915 odešel do pole s IX. Pochodovým praporem Zeměbraneckého pluku č. 12 na ruskou frontu. Dne 6. června 1915 byl raněn do stehna a na frontu se vrátil až v polovině července. Dne 3. listopadu 1915 byl na frontě opět vážně raněn a půl roku se léčil v lazaretu v budově pražské Strakovy akademie. Na frontu vrátil v červnu 1916 s 23. pochodovým praporem. Dne 4. července 1916 byl u Kolců zajat ruskou armádou.[2]
V prosinci 1916 se přihlásil do Československých legií. Krátce byl u 5. čs. střeleckého pluku, přičemž absolvoval důstojnický kurz v Borispolu.[4] Díky dobré znalosti francouzštiny však byl brzy převelen do Francie a do Le Havre přicestoval v listopadu 1917.[3] Ve Francii byl zařazen do 21. čs. střeleckého pluku. Počátkem roku 1918 absolvoval školu pro velitele rot a čet. Následně jako velitel 5. roty svého pluku bojoval v Alsasku a v říjnu 1918 bitvě u Terronu.[3]
Meziválečné doba
Do nově vzniklého Československa se vrátil 1. ledna 1919, ale už za několik dní musel odejít do sedmidenní války s Polskem o Těšínsko, ve které byl jako velitel 5. roty 21. čs. Střeleckého pluku raněn.[2]
Po vyléčení v armádě zůstal, vystudoval Vysokou školu válečnou v Praze a dále stoupal po armádní hierarchii.[5] Roku 1924 byl jmenován důstojníkem studijní skupiny 2. (zpravodajského) oddělení Hlavního štábu a od roku 1931 byl přednostou tohoto oddělení v hodnosti podplukovníka. V roce 1931 jako soudní znalec značnu měrou přispěl k odsouzení maďarského špiona Vojtěcha Tuky.[3] V letech 1931-1935 byl jmenován vojenským přidělencem na čs. velvyslanectví v Paříži s působností ve Francii, Velké Británii, Belgii a Švýcarsku. Protože chtěl svou vlast reprezentovat i českým jménem, přejal rodné příjmení své matky Vltavský.[5] Nicméně své celé jméno od té doby psal ve tvaru Zdeněk Vltavský. V letech 1935-1939 byl zástupcem velitele a velitelem Pluku útočné vozby 1 v Milovicích. V lednu 1937 byl povýšen na plukovníka.[6]
Jako podnáčelník štábu 1. armády v Čechách se podílel na zářijové všeobecné mobilizaci roku 1938. Německá okupace Čech, Moravy a Slezska jej zastihla během předvádění československého tanku Praga V-8-H ve Velké Británii. Přestože mohl zůstat v relativně bezpečném exilu, rozhodl se pro návrat do protektorátu a riskantní zapojení do odboje.[6]
Druhá světová válka
Po vynuceném odchodu z arnády v srpnu 1939 byl Zdenko Vltavský úředníkem ministerstva financí. Už v roce 1941 ale nuceně odešel do výslužby.[3] V průběhu války spolupracoval s odbojovými organizacemi Obrana národa, RU-DA a zpravodajskou skupinou generála Slunečka „ALEX“. Gestapo jej kvůli odbojové činnosti několikrát zatklo a vyslýchalo v Praze, Německém Brodu a Kolíně, ale nepodařilo se mu jej usvědčit.[4]
Významnou úlohu Zdenko Vltavský sehrál za pražského povstání v roce 1945. Dne 2. května 1945 byl pozdějším náčelníkem hlavního štábu povstání Františkem Bürgrem vyzván k vybudování povstalecké tankové jednotky.[4] Tento úkol splnil a Vojenské velitelství Velké Prahy „Bartoš“ tak během povstání disponovalo útvarem o 10 obrněných vozidlech, kterým během povstání také velel.[6]
Doba komunismu
Po roce 1945 se Zdenko Vltavský vrátil do velitelských funkcí, pomáhal při znovuvybudováním tankového sboru a své zkušenosti předával též studentům Vysoké školy válečné. Roku 1946 však odmítl vstoupit do komunistické strany, což zanedlouho zničilo jeho úspěšnou vojenskou kariéru.[5] Již několik dnů po komunistickém převratu v únoru 1948 byl poslán na nucenou dovolenou a dne 1. dubna 1948 byl propuštěn z armády.[4] Následně byl vystěhován z Prahy a nucen vykonávat podřadnou práci skladníka.[3] Žil v Ledči nad Sázavou a jistou zajímavostí je, že se stal předsedou rady starších Církve československé husitské.[5] Zemřel v ústraní roku 1963.[6]
Připomínky
V roce 1991 byl Zdenko Vltavský rehabilitován.[3] V roce 2013 byl Ústavem pro studium totalitních režimů in memoriam oceněn Cenou Václava Bendy.[5]
Odkazy
Externí odkazy
Reference
- ↑ SOA Zámrsk, Matrika narozených 1892-1897 v Dolním Městě, sign.3017, ukn.5482, str.90. Dostupné online
- ↑ a b c d Tomáš Jakl. Francouzský legionář Zdenko Waldhütter. Legionářský směr – Časopis Československé obce legionářské. 2013, čís. 4, s. 46. Dostupné online. ISSN 2336-8756. Archivováno 4. 4. 2016 na Wayback Machine.[Dále jen Jakl 2013]
- ↑ a b c d e f g Tomáš Jakl. Velitel povstaneckých obrněnců. Lidové noviny. 2016, roč. XXIX, čís. 66, s. 22.
- ↑ a b c d Ivo Pejčoch. Vzbouřené pancéře. Speciál II. Světová – Pražské povstání 1945. 2015, s. 30–31. ISBN 978-80-7525-000-1.
- ↑ a b c d e Cena Václava Bendy. Paměť a dějiny. 2013, čís. 4, s. 135. Dostupné online. ISSN 1802-8241.
- ↑ a b c d Jakl 2013, s. 47.
Literatura
