Zapalovací svíčka je nezbytná část zážehového motoru. Zapaluje stlačenou směs paliva se vzduchem ve válci a tím iniciuje detonaci, po níž následuje expanze plynů, jež uvádí píst v pohyb. Svíčka je vlastně jiskřiště pro zapalovací proud, které tvoří střední a vnější elektroda upravená tak, aby mohla být vložena do pracovního prostoru zážehového motoru.^[1]

Střední elektrodu obklopuje izolátor, jehož spodní část je zalisována do ocelového pláště svíčky, který je opatřen závitem pro zašroubování svíčky do hlavy válce a ve své spodní části je vytvarován do vnější elektrody. Vzdálenost mezi elektrodami se nazývá elektrodová vzdálenost (lidově „odtrh“) zapalovací svíčky. Její velikost je v kódovém značení svíčky. Pro každý zážehový spalovací motor vozidla je individuální a správné nastavení je nezbytné pro funkci motoru.

V roce 1860 poprvé použil zapalovací svíčku u zážehového spalovacího motoru Joseph Étienne Lenoir.^[2] První patenty na zapalovací svíčky podali Nikola Tesla (1898)^[3], Frederick Richard Simms (1898) a Robert Bosch (1898), jako vynálezce je uváděn i Karl Benz. Masové využití svíčky ovšem umožnil až vynález zapalování pomocí magneta, jehož byla svíčka součástí a který vymyslel Boschův inženýr Gottlob Honold v roce 1902.

V České republice začala výroba zapalovacích svíček v roce 1935 v Táboře. Obchodní značky zapalovacích svíček byly Brita, Cíl, Pal.^[4]

Zapalovací svíčky jsou označovány kódem tvořeným z čísel a písmen. Každý výrobce používá svoje kódové značení. Tabulka uvádí kódové značení českého výrobce zapalovacích svíček.^[5]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zapalovací svíčka na Wikimedia Commons