Zahrada Portheimka se rozkládá u smíchovské usedlosti Portheimka, Štefánkova 68/12, na Smíchově v Praze. Rozkládá se mezi Matoušovou ulicí a náměstím 14. října. Má rozlohu 0,69 ha a leží v nadmořské výšce 192 až 194 m n. m. Společně s letohrádkem Portheimka a kašnou je zahrada chráněna jako kulturní památka.^[1]

Na místě dnešní Portheimky stával nejstarší kartuziánský klášter v českých zemích. Založil jej Jan Lucemburský roku 1342. Klášter byl známý pod jménem Zahrada Panny Marie. Žilo v něm 24 mnichů. V srpnu roku 1419 byl klášter vypálen. Za dob husitství byly zbytky rozebrány a v polovině 15. století nezbylo po klášteře vůbec nic. Pozemky se na počátku 18. století dostaly pod správu jinonicko-butovického statku. Roku 1719 odkoupil část z nich Johann Michael Schäfler. V roce 1722 je Schäfler prodal Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, významnému českému baroknímu architektu. Podle smlouvy se jednalo o "zahradu ležící před Újezdskou branou, kousek pole a domeček". Dientzenhofer zde roku 1722 nechal postavit předměstské sídlo podle vlastního návrhu. Vznikla zde dvoupatrová budova s bohatým zahradním průčelím. K domu tehdy přiléhala překrásná barokní rozlehlá zahrada táhnoucí se až k Vltavě.^[2] Zahrada byla upravena ve stylu francouzského parku. Byla půdorysně velice složitá a nacházely se v ní sochy, bazény a vodotrysky, habrové aleje a složitě stříhaný zimostráz. Celková délka zahrady byla 400 metrů.^[3]
Roku 1753 letohrádek prodali Dientzenhoferovi dědicové paní Felicitě Nellové z Nellenberku. Ta roku 1758 prodala zahradu s letohrádkem hraběti Franzu Leopoldovi Buquoy. Ten zahradu zvětšil přikoupením dalších pozemků a začalo se jí říkat Buquoyka (Bukvojka). V dobách jeho vlastnictví byla zahrada rokokově přebudována, vybavena skleníky pro cizokrajnou flóru, měla velkou oranžerii i fíkovnu. Provozovaly se zde v těch dobách proslavené letní slavnosti panstva.
Roku 1767 Buquoyku zdědil Johann Nepomuk Buquoy a zahradu pronajal v roce 1801 manželům Ticháčkovým i s obydlím využívaným do té doby pro hospodského (dva pokoje, kuchyň, sklep, stáj pro 4 krávy).
Roku 1804 získali Buquoyskou zahradu s obytnou budovou, oranžérií a skleníkem Ferdinand a Anna Delormovi (říkalo se jí tehdy Delormova zahrada) a zřídili zde továrnu na cikorku. Roku 1827 přišel celý majetek do dražby, ve které jej získali bratři Porgesové z Portheimu, majitelé továrny na plátno a karton, která stála na dnešním náměstí 14. října.
Roku 1855 byla Portheimka prodána Josefovi, Heinrichovi, Wilhelmovi a Eduardovi Porgesům z Portheimu. Jaký byl jejich příbuzenský vztah k předchozím majitelům není známo.

V roce 1884 byli jižní křídlo vily zbouráno a část zahrady zrušena kvůli výstavbě nového kostela sv. Vávlava.
V roce 1919 byla další část zahrady prodána smíchovské obci pro výstavbu domů s malými byty.
Roku 1932 Portheimka dostala nuceného správce.^[2]
Za protektorátu o zahradu projevila zájem smíchovská Hitler-Jugend. Poslední soukromý majitel Portheimky Zdeněk Matouš odmítl; byl obžalován ze schvalování atentátu na Heydricha a popraven. Fibichova ul. ohraničující usedlost na severu byla po válce přejmenována na jeho počest na Matoušovu. ^[4]
Po válce se Portheimka dostala pod národní správu.
Roku 1947 započaly opravy. Velkou rekonstrukcí prošla budova v 60. letech 20. století. Až do roku 1990 byla ve správě OPBH Praha 5. Nebytové prostory a zahradu měli v užívání nájemci.
V roce 1992 byl zrekonstruován park. Byl obnoveny cesty a doplněno stromořadí. Úpravy vedl architekt Tomáš Zetka. Následně získal Portheimku nový nájemce, Národní dům Praha, který zde pořádal výstavy.
Roku 2006 byla vybudována umělá závlaha a položen nový travní koberec. Park Portheimka byl zhodnocen jako jeden z nejdůležitějších parků v centru Smíchova.^[2]

Portheimka je nyní majetkem hlavního města Prahy, ve správě městské části Prahy 5.^[2]

Kašna se nachází u zdi zahrady a tvoří ji barokní kamenná nádrž s mosazným vyústěním vody nad ní. Na nádrži je plastická výzdoba v podobě antického vozu s dvojspřežím. Na voze sedí ženská postava. Původně stála kašna u zdi letohrádku a byla mnohem zdobnější.^[5]