Vyhlazování je zločin proti lidskosti, který spočívá v „aktu zabíjení ve velkém měřítku“.^[2] Aby byl někdo za tento zločin odsouzen, musí sehrát roli v dostatečně rozsáhlém zabíjení civilistů, včetně těch, které jsou prováděny „úmyslným způsobením životních podmínek..., jejichž cílem je zničit část populace“^[2] Poprvé byl stíhán u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku a byl zařazen mezi zločiny proti lidskosti v Římském statutu. V českém právního řádu je tento zločin definován v § 401 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník pod názvem „vyhlazování lidi”.

Vyhlazování bylo uvedeno jako zločin proti lidskosti v norimberské chartě (stejně jako v chartě pro tokijský proces) a bylo poprvé souzeno u Mezinárodního vojenského tribunálu v roce 1945.^[2][3] Český právník Egon Schwelb tvrdil, že účelem jeho zařazení vedle vraždy bylo umožnit stíhání pachatelů příliš vzdálených od zabití.^[2][3] Po těchto stíháních bylo obecně přijímáno, že se stalo součástí mezinárodního zvykového práva.^[2] Kodifikováno bylo do Římského statutu v roce 1998.^[2]

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) podporovaný OSN odsoudil několik lidí za vyhlazování související s válkou v Bosně, včetně Milana Lukiće za masakry ve Višegradu,^[4] Vujadina Popoviće, Ljubiši Beary^[5] a Radovana Karadžiće za Srebrenický masakr,^[6] a také Stojana Župljanina.^[7]

Konkrétně v rozsudku Župljanin ICTY shledal, že kritéria pro trestný čin vyhlazování byla splněna v případech Ključ dne 10. července 1992 (zabití nejméně 144 lidí v Biljani), etnické čistky v Prijedoru mezi 24. květnem a srpnem 1992 (zabití 800 lidí v Kozaracu), Brčko v květnu 1992 (zabití 250 lidí), masakr ve Zvorniku 30. května 1992 (zabití 85 lidí), Banja Luka 7. července 1992 (zabití 20 lidí), Vlasenica 2. června 1992 (zabití 20 osob v Drum), Kotor Varoš dne 25. června 1992 (zabití 26 osob).^[8]

Stejně jako ostatní zločiny proti lidskosti musí být vyhlazování „spácháno jako součást rozsáhlého nebo systematického útoku namířeného proti jakékoli civilní populaci“, ale může k němu dojít v době míru i v době války (na rozdíl od válečných zločinů).^[2] Podobně jako u jiných mezinárodních zločinů zahrnuje vyhlazování jak actus reus (čin velkého zabíjení), tak mens rea (záměr zúčastnit se této akce).^[2] Definice trestného činu podle Římského statutu je většinou sladěna s definicí zvykového mezinárodního práva. Podle Williama Schabase a dalších právníků bylo jediným rozdílem od obyčejového mezinárodního práva upřesnění, že trestný čin vyhlazování zahrnuje^[2] „úmyslné způsobení životních podmínek, inter alia odnětí přístupu k potravinám a lékům, které má přinést o zničení části populace“^[2] — fráze, kterou Schabas argumentuje, byla inspirována jedním z prvků zločinu genocidy,^[2] „úmyslné nastolení životních podmínek skupiny, které měly způsobit její fyzickou likvidaci v roce celý nebo jeho část."^[9]

Čin pachatele musel být součástí rozsáhlého zabíjení, ať už k němu došlo v jednom okamžiku nebo na jednom místě, nebo řady incidentů, které se nahromadily v dostatečné masovosti.^[2] Plán nebo politika nejsou nutné.^[2] Jednotlivé incidenty na sebe musí dostatečně navazovat, aby byly chápány jako jedna operace.^[2] Pro trestný čin neexistuje žádná minimální prahová hodnota; posuzuje se na základě okolností, i když judikatura uznala incidenty v rozsahu od desítek až po tisíce obětí.^[2] Kolektivní povaha trestného činu je uspokojena tím, že je dostatečně velký. Oběti mohou být terčem jako jednotlivci a nevyžaduje se, aby se trestný čin zaměřoval na určitou skupinu civilistů nebo směřoval k vyhlazení části této skupiny.^[2] (Podobné činy, které nesouvisejí se zabíjením ve velkém měřítku, se místo toho pravděpodobně počítají jako zločin proti lidskosti vraždy).^[10] Postačí sehrát roli v usmrcení alespoň jedné osoby v rámci hromadné vraždy,^[2] i když obžaloba nemusí prokazovat, že obviněný způsobil smrt konkrétní osoby. Role obviněného může být pověření, opomenutí nebo kombinace obojího; povzbuzení, pomoc nebo nepřímé plánování.^[2] Způsob zabíjení není relevantní; mohlo by to být provedeno nepřímo, například zbavením civilistů jídla nebo léků, „vytvořením humanitární krize“, blokováním dodávek pomoci, nucením lidí na pochod smrti nebo odmítnutím přístřeší.^[2]

Obviněný musel mít v úmyslu zabíjet ve velkém měřítku nebo vystavit velké množství lidí podmínkám, které by pravděpodobně způsobily jejich smrt.^[2] Není požadováno, aby obviněný osobně zamýšlel vraždit ve velkém rozsahu, pokud lze prokázat, že jeho čin byl spáchán s vědomím, že byl součástí vraždy dostatečně velkého rozsahu.^[2] To lze dokázat různými prostředky, jako je rozsáhlá logistika potřebná pro určité druhy zabíjení.^[2] Motivy spáchání trestného činu jsou irelevantní;^[2] na rozdíl od pronásledování není vyžadován diskriminační úmysl.^[2]

Vyhlazování (stejně jako zločin vraždy proti lidskosti) je podobné genocidě a můžou zahrnovat stejné události.^[2][10] Na rozdíl od genocidy se u vyhlazování jako zločinu proti lidskosti nevyžaduje, aby byl spáchán s úmyslem zničit etnickou, náboženskou nebo národní skupinu.^[11][10] Vyhlazování je zločin spáchaný na jednotlivcích, i když ve velkém měřítku.^[2]

Stejné základní události by mohly podpořit stíhání za vyhlazování i válečný zločin hladovění.^[12]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Extermination (crime) na anglické Wikipedii.

• Exterminace