Ullmann byl synem pražského jehláře Jakuba Ullmanna a jeho manželky Magdalény.[5][6] Absolvoval pražskou polytechniku a studoval architekturu na Akademii výtvarných umění ve Vídni u profesorů Augusta von Siccardsburga a Eduarda van der Nülla. Po ukončení studií cestoval po Itálii a Německu. Od roku 1854 pracoval jako samostatný architekt v Praze.
Byl typickým představitelem historismu. Jeho rané dílo bylo eklektické, mísí se v něm užívání středověkých slohových prvků novorománských a novogotických, například v úpravě plánů kostela Cyrila a Metoděje v Praze 8 – Karlíně) nebo v úpravě fasád Lannova domu v Praze. V další fázi své tvorby po roce 1860 byl významně ovlivněn novorenesancí Gottfrieda Sempera a z něj vycházející vídeňskou novorenesanční školou, jejíž koncepci rozšířil o inspiraci benátskými, francouzskými a domácími renesančními formami. Společně s Josefem Zítkem patřil k prvním českým vyznavačům italské novorenesance, nazývané palladianismus podle inspirace vzorníky Andrey Palladia. K cenným příkladům této etapy Ullmannovy tvorby patří projekt Lannovy vily v Praze - Bubenči z roku 1868. Pro Vojtěcha Lannu mladšího pracoval opakovaně v Praze a v Kladně.
Nádraží Františka Josefa, původní budova nynějšího hlavního nádraží v Praze (1871), pro nedostačující kapacitu roku 1905 zbořeno a nahrazenou stavbou od Josefa Fanty
správní budova Buštěhradské dráhy, Politických vězňů čp. 1531/II., Praha (1871–1872)[11]
↑ Medailon Vojtěcha Ignáce Ullmanna ve slovníku architektů působících v Českých zemích. www.prostor-ad.cz [online]. [cit. 2009-09-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-10-27.