Narodil se 14. prosince 1854 v rodině krejčího ve Vídni jako nejstarší ze tří synů. Jeho otec byl vlastencem a účastníkem spolkového života ve Vídni a děti sám doma učil česky, protože neměl prostředky na školy.[3] Vojtěch Hynais po absolvování reálky v 16 letech nastoupil ke studiu na vídeňské Akademii, nejprve u profesorů Karla Wurzingera a Augusta Eisenmengera. Když se roku 1874 vrátil z Říma profesor Anselm Feuerbach, Hynais přestoupil do jeho ateliéru klasické malby. Feuerbach ho přizval k práci na nové budově Vídeňské umělecké akademie a zařídil Hynaisovi římské stipendium.[4] V Římě a Benátkách studoval a kopíroval díla starých mistrů (Giovanniho Battisty Tiepola, Raffaela Santiho)[5] a ve stejné době získal přízeň záhřebského biskupa Josipa Juraje Strossmayera, který od něj objednal dva obrazy.
Roku 1894 na návrh Josefa Hlávky přijal místo profesora na pražské Akademii a působil zde až do smrti roku 1925. Josef Hlávka pro profesory Akademie pronajal a nechal přestavět Wiehlův pavilon postavený pro Zemskou výstavu v Holešovicích a během stavby nové budovy Akademie se zasloužil se o to, že nové ateliéry byly projektovány „na míru“ konkrétních umělců. Hynais spolu s ostatními se tam přestěhoval roku 1903.[7] V důsledku oční choroby přišel v devadesátých letech o oko.[4]
Masarykovo nábřeží čp. 2058/38 – v tomto domě nedaleko Národního divadla zemřel. Nárožní dům, v ulici Ostrovní je bronzovábusta a pod ní travertinová pamětní deska s textem: 1854–1925 ZDE ŽIL A ZEMŘEL SLAVNÝ ČESKÝ MALÍŘ VOJTĚCH HYNAIS, TVŮRCE OPONY NÁRODNÍHO DIVADLA, SVÉMU ČESTNÉMU PŘEDSEDOVI JEDNOTA UMĚLCŮ VÝTVAR. V PRAZE.
Dílo
Hynais již jako student vídeňské Akademie získal za svůj obraz Muka sv. Víta římské stipendium a podílel se na malířské výzdobě nové budovy vídeňské Akademie. Pro biskupa Strossmayera zhotovil dva obrazy – Madona se sv. Albertinou, sv. Michal. Během pobytu v Paříži získal významnou zakázku na sérii lunet pro vídeňský Hoftheater – osobnosti světového dramatu od Euripida ke Grillparzerovi.[4]
Vojtěch Hynais, Paridův soud, 1892Vojtěch Hynais, Ležící akt
Hynais usiloval stát se úspěšným salonním umělcem. Byl typickým představitelem klasické akademické malby a navazoval na díla svých učitelů Feuerbacha a Gérôma. Během pobytu v Itálii kopíroval díla starých mistrů, zejména Raffaela Santiho a Giovanniho Battisty Tiepola. Suverénně zvládl módní luministickou malbu založenou na světelných efektech mlžných oparů a světlem prozářených barev.[9] Kapli českého hospice v Římě vyzdobil nástěnnými malbami českých světců.[4]
Jako modely v ateliéru mu stály některé slavné ženy – od Suzanne Valadon (obraz Pravda a žena na houpačce na oponě Národního divadla) po pražskou Ernestinu Wittnerovou. Sám si vybíral výrazné typy na ulici, využíval členy rodiny a známé a pracoval i s fotografií. V ředitelně Národního divadla visí obraz sv. Cecílie, kde modelem stála herečka Berta Formanová, milenka tehdejšího ředitele Františka Šuberta.
V roce 1899 vytvořil pro Pantheon Národního muzea v Praze obrazy Umění, Inspirace, Moc a pokrok a Věda.
V letech 1919–1923 portrétoval prezidenta T. G. Masaryka, ale po padesáti šesti sezeních prezident další spolupráci odmítl a portrét nebyl dokončen.
Vojtěch Hynais, Zima
Návrh nové opony pro Národní divadlo Hynais vypracoval v Paříži. Jako námět zvolil složitou alegorickou scénu znázorňující nové budování divadla po požáru. V centru kompozice je truchlící Slavie, k jejímž nohám národ skládá dary. Vlevo se vznáší jako anděl Génius národa, který povzbuzuje národ k činu. Hynais musel o své pojetí opony bojovat s komisí, která pro něj neměla porozumění a nakonec prosadil realizaci pod hrozbou soudní pří. Rozměr opony je 142 metrů čtverečních. Pracoval na ní s dvěma pomocníky 90 dnů na Karlově náměstí nedaleko Černého pivovaru. Spotřebovali 26 kg barev, hmotnost díla překročila 180 kg. Opona měla premiéru při prvním uvedení SmetanovyLibuše 18. listopadu 1883 a byla přijata chladně (podle jiných byla přijata nadšeně).
Pro Národní divadlo také vytvořil soubor obrazů Apoteóza zemí Koruny české a pro salonek Národního divadla alegorie čtyř ročních dob. První tři obrazy dokončil v roce 1881. Poslední z této čtveřice, obraz Zima, byl pro neshody o výši honoráře dodán se zpožděním až roku 1901 a je již ovlivněn secesí.[10] Roku 1894 v Praze s velkým ohlasem vystavil své dva velké pařížské obrazy: Paridův soud a Pravda.[4]
