Vlasta Prachatická
Vlasta Prachatická (2018)
Narození	27. listopadu 1929 Staré Smrkovice Československo Československo
Úmrtí	27. dubna 2022 (ve věku 92 let)
Vzdělání	Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání	sochařka
Manžel(ka)	Stanislav Kolíbal
Děti	Markéta Prachatická, Pavel Kolíbal
Ocenění	členka britské Society of Portrait Sculptors
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vlasta Prachatická (27. listopadu 1929, Staré Smrkovice – 27. dubna 2022^[1]) byla česká portrétní sochařka, čestná členka britské Society of Portrait Sculptors.

Po válce strávila rok na Vyšší průmyslové škole sochařské a kamenické v Hořicích, kde byl jejím učitelem Myslbekův žák Jaroslav Plichta. Poté studovala v letech 1946 – 1951 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Otakara Španiela. Její absolventský Portrét maminky, vystavený roku 1951, zakoupila Národní galerie. Roku 1952 získala byt v Praze 7, Nad Královskou oborou čp.  23, který zčásti využila jako ateliér.

Roku 1953 se provdala za sochaře Stanislava Kolíbala. Jejich dcera Markéta Prachatická (* 1953) je výtvarnice a syn Pavel Kolíbal (* 1956) je architekt.

Roku 1952 se zúčastnila společné výstavy na Akademii v Berlíně a roku 1957 společné výstavy pěti výtvarníků v Alšově síni Umělecké besedy, kterou připravil historik umění František Matouš. V šedesátých letech byla členkou skupiny UB 12 a vystavovala na všech společných výstavách až do roku 1965. Členové UB 12 většinou vystudovali na VŠUP, kde panovala svobodnější tvůrčí atmosféra než na Akademii a jejich zájem o moderní umění ovlivnil i Vlastu Prachatickou. Roku 1967 byla přizvána k výstavě pěti sochařů ve Špálově galerii (Pacík, Zoubek, Kmentová, Vinopalová, Prachatická) a zastupovala Československo na sochařském bienále v Middelheimu v Belgii. Zvítězila v soutěži na portrét Jana Masaryka pro vstupní halu Ministerstva zahraničních věcí, ale po srpnové okupaci již k osazení busty nedošlo.

Roku 1968 doprovázela Stanislava Kolíbala na jeho studijním pobytu ve Vence. Díky Kolíbalovu stipendiu Deutscher Akademischer Austauschdienst (DAAD) pobývala v letech 1988 – 1989 v Berlíně a roku 1992 s podporou Calderovy nadace strávila půl roku ve Francii v Saché. Od roku 2006 byla čestnou členkou britské Society of Portrait Sculptors.^[2]

Vlasta Prachatická žila a pracovala v Praze.

Od dob studií se věnovala sochařskému portrétu. Zprvu portrétovala známé osoby ze svého okolí –  matku, otce, své přítelkyně, Daisy Mrázkovou.^[3] Vycházela z klasických principů, které se týkají modelace povrchu, jak je formulovali přední sochaři: Charles Despiau – „i ta nejmenší část povrchu sochy musí mít svůj vlastní život“, Auguste Rodin – „sochař stejně jako stavitel hněte a modeluje světlo a stín“ nebo Alberto Giacometti – „hlavy jsou hmotou v ustavičném pohybu, proměnlivou formou, nikdy zcela uchopitelnou“. Vyhýbala se psychologizování a formální stylizaci portrétů, ale uvědomovala si významný vztah mezi anatomickou stavbou lebky a reliéfním ztvárněním tváře, které je výrazem napětí pokožky a svalů. Podnětným vzorem pro ni byla impresionistická modelace Medarda Rossa i vyváženost prací Charlese Despiau, které zachovávají věrnost předloze aniž by potlačovaly uměleckou obraznost. Z českých sochařů jí byl nejbližší Josef Kaplický, který v portrétu zohlednil dědictví avantgardy zosobněné Otto Gutfreundem. Pro díla z jejího zralého období byla inspirací expresivní modelace Marino Mariniho i abstrahující pojetí portrétu Alberta Giacomettiho, vycházející ze smyslových vjemů a citového rozechvění.^[4]

Modelace tváře v hlíně postrádá zejména světelné kvality a ovlivňuje tak podobu portrétovaného, zatímco bronzový odlitek je „příliš definitivní“ a zároveň nejmrtvější. Prachatická proto upřednostňuje sádrový odlitek, který je pro ni skutečným a živým originálem. Sádru je navíc možno upravovat nebo dokončit polychromií.^[5]

Soustavná práce na portrétech znamenala potřebu proniknout do osobního zázemí a uvažovat o povaze a vlastnostech portrétované osoby. To bylo snazší v případě lidí, se kterými se ona i Stanislav Kolíbal přátelsky stýkali. Do tohoto okruhu patřil historik umění František Matouš, který uváděl výstavu mladých výtvarníků v Alšově síni (1957) a jeho dcera Helena, nebo malíř Václav Bartovský, jeden ze zakladatelů UB 12. Prachatická se vždy živě zajímala o moderní i klasickou vážnou hudbu a mezi její přátele patřili někteří známí hudebníci a skladatelé (Pavel Bořkovec, Karel Balling). Ve snaze zachytit podobu člověka co nejpravdivěji se k některým portrétům po několika letech vracela.^[5] Portrét svého strýce, violoncellisty Karla Pravoslava Sádla, modelovala poprvé roku 1961, ale studii později sama zničila a k definitivnímu portrétu dospěla až roku 1985.

• 
  Maminka I, 1951
• 
  PhDr František Matouš, 1955
• 
  Václav Bartovský, 1959
• 
  Karel Pravoslav Sádlo, 1960
• 
  Portrét otce, 1962

Od přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy dostala některé veřejné zakázky, bylo nutné modelovat bez přímého styku s portrétovanou osobou, pouze na základě dokumentace. Takovým úkolem byl portrét Ludwiga van Beethovena (zámek Hradec nad Moravicí), houslisty Karla Hoffmanna, olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana nebo Jana Masaryka. Také u žijících osob, které portrétovala, jí nakonec přestal vyhovovat strnulý výraz modelu při sezení v ateliéru. Dala přednost tomu, pozorovat lidi v běžném životě a zachytit v paměti prchavé výrazy tváře, které dávají portrétu přirozenost. Právě schopnost abstrakce charakteristických rysů tváře je v díle Vlasty Prachatické to, co ho činí jedinečným. Portréty z poslední doby zachycují vesměs osoby, které již nežijí. Pro sochařku to neznamenalo omezení, ale naopak větší tvůrčí svobodu.

• 
  Jan Masaryk, 1968
• 
  Josef Čapek, 1972
• 
  Bohuslav Martinů, 1978
• 
  Francis Bacon, 1985
• 
  Josef Šíma, 1988

„Vždycky mne zajímala jen lidská tvář. Nejde mi však jen o to, abych vyjádřila toho, komu patří. Několik tisíc let vlastně se lidé o ní zajímají a po tu dobu není těch vnějších změn tolik. Typy některých dávných portrétů nacházíme stále kolem sebe. Jde mi však o to, abych všemi výtvarnými prostředky vyjádřila hlavu, patřící naší době.“^[6]

• 1969 Ludwig van Beethoven, zámek Hradec nad Moravicí
• 1970 pamětní deska s bustou J. B. Foerstera, Wattmanngasse 25, Vídeň
• 1972 portrét arcibiskupa Stojana, cín, kostel sv. Mořice, Kroměříž
• 1972 pamětní deska s portrétem Karla Hoffmanna, houslisty Českého kvarteta
• 1978 portrét Bohuslava Martinů, foyer Národního divadla
• 1980 Vincenc Kramář, hlava a pamětní deska, Městská knihovna, Mariánské náměstí Praha^[7]
• 1985 portrét a pamětní deska malíře Jaroslava Hněvkovského na jeho rodném domě v Žebráku^[8]
• 1988 portrét Josefa Šímy, městské muzeum Jaroměř
• 1988 portrét Josefa Bohuslava Foerstera, foyer Národního divadla
• 1997 pamětní deska s portrétem J. V. Sládka, Resslova 5, Praha 2
• 1999 busta Jana Palacha, základní škola Všetaty
• 2006 Rainer Maria Rilke, busta a pamětní deska, Na Příkopě 16, Praha 1^[9]

• 
  Vlasta Prachatická, Ludwig van Beethoven, 1969
• 
  Vlasta Prachatická, Karel Hoffmann, 1972
• 
  Pamětní deska J. Bohuslava Förstera, Vídeň
• 
  V. Prachatická: pamětní deska R. M. Rilkeho, Praha, Na příkopě, 2011
• 
  Vlasta Prachatická, Portrét Jana Palacha, 1998

• Národní galerie Praha
• Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře (dříve ČMVU)
• Galerie hlavního města Prahy
• Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
• Galerie výtvarného umění v Ostravě
• Galerie umění Karlovy Vary
• Moravská galerie v Brně
• Muzeum umění Olomouc
• Galerie Klatovy / Klenová

• 1961 Daisy Mrázková, Vlasta Prachatická: Portréty, Galerie na Karlově náměstí, Praha
• 1985 Vlasta Prachatická : Portréty, Staroměstská radnice, Galerie hlavního města Prahy
• 2001 Vlasta Prachatická : Portréty, Veletržní palác, Národní galerie v Praze.
• 2001 Vlasta Prachatická : Portréty, Zámek Klenová, Galerie Klatovy / Klenová^[10]
• 2003 Vlasta Prachatická, Městské muzeum a galerie, Hořice v Podkrkonoší
• 2016 Markéta a Vlasta Prachatická: Portréty a kresby, Galerie 1. patro, Praha
• 2018 Vlasta Prachatická – Portréty, Museum Kampa, Praha, 27. říjen 2018 – 20. leden 2019^[11]

• 1952 Ausstellung Die tschechoslowakische Skulptur, Akademie der Künste, Berlín
• 1957 Výstava pěti výtvarníků (Prachatická, Kolíbal, Šimotová, John, Burant), Alšova síň Umělecké besedy, Praha 1
• 1967 5 sochařů, Galerie Václava Špály, Praha
• 1971 Contemporary czechoslovak art, Kuvajt
• 1987 Český portrét 1877–1987, Středočeská galerie, Praha
• 1994 Ohniska znovuzrození, Městská knihovna, Praha
• 2015 Sochárky – výber osobností česko-slovenského sochárstva/Women Sculptors: A Selection of Significant Czech and Slovak Sculptors, Slovenská národná galéria, Bratislava

• Hynek Glos, Petr Vizina, Stará garda, nakl. Argo, Praha 2016, s. 56–59, ISBN 978-80-257-1881-0
• Daisy Mrázková / Vlasta Prachatická, 1961, Šetlík Jiří, kat. 18 s., Galerie SČSVU na Karlově náměstí, Praha
• Vlasta Prachatická: Portréty, 1985, kat. 28 s., GHMP? Praha, Staroměstská radnice
• UB 12 (texty Václav Boštík a kol., ), kat. 41 s., Výtvarný odbor Umělecké besedy, znovuzaložený 1990, Praha 1994
• ŠETLÍK, Jiří; KOLÍBAL, Stanislav. Vlasta Prachatická – Portréty. Řevnice: Nakladatelství Arbor vitae, 2001. ISBN 80-86300-23-4. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vlasta Prachatická na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vlasta Prachatická
• Vlasta Prachatická v informačním systému abART
• Vlasta a Markéta Prachatické poprvé společně vystavují. ČT24 [online]. Česká televize, 2016-09-11 [cit. 2022-04-29]. Dostupné online. 
• Vlasta Prachatická na stránkách Artist.cz
• On-line výstava na Art for Good nový život výstav (Ateliery členů UB 12 a jejich portréty) Archivováno 27. 11. 2020 na Wayback Machine.