Vláskové buňky jsou sekundární smyslové buňky ^[1] zodpovídající za příjem sluchových podnětů. Jsou označované jako receptorové elementy sluchového ústrojí ^[2] a v některých orgánech vytvářejí rozsáhlé sítě. Můžeme je najít v Cortiho orgánu, který je uložený na membrana basilaris ale i ve vestibulárním systému.

Vláskové buňky jsou cylindrické buňky^[2], které mají 40-80 nepohyblivých stereocilií, vyvinutých na apikální straně buňky. Délka stereocílií je na jednotlivých místech povrchu buňky různá. Stereocilie jsou ve skutečnosti vysoce specializované mikroklky s jedinou skutečnou cilií (řasinkou). Jsou uspořádány v řadách o zvětšující se délce, s největšími cíliemi o délce okolo 100 μm.^[1] Obvyklé uspořádání cílie je 9+2 mikrotubulů^[1] v proximálním úseku. V blízkosti nejdelší stereocílie se nacházejí těsně pod povrchem buňky bazální tělísko, není tu ale vytvořena axonema.^[3] V apikální části vláskových buněk se vyskytují četná mikrofilamenta tvořící mohutnou terminální síť, která zpevňují tuto oblast buňky. V hlubších partiích cytoplazmy vláskových buněk se nacházejí četné mitochondrie a mohutně vyvinuté hladké endoplazmatické retikulum. Elementy hladkého endoplazmatického retikula jsou v buňce uspořádány převážně podélně. Jádro můžeme najít v bazální oblasti buňky. Podle tvaru a způsobu aferentní inervace rozeznáváme dva typy vláskových buněk, a to elementy I. a II. třídy. Elementy I. třídy, jsou vybaveny velkým pohárkovitým zakončením, které obemyká větší část jejich báze.^[2] Na rozdíl od nich mají elementy II. třídy mnohem více drobných aferentních zakončení. Oba typy jsou ještě navíc opatřené nervovými zakončeními eferentními, které mají funkci tlumivou.^[1]

Cortiho orgán je vlastním orgánem sluchu. Obsahuje vláskové buňky, které jsou schopné odpovídat na různou zvukovou frekvenci, tedy audioreceptory. Orgán spočívá na tlusté vrstvě amorfní základní hmoty - bazilární membráně. Tato membrána obsahuje fibrily příbuzné keratinu. Šířka membrana basilaris činí v bazální části hlemýždě asi 100 μm, v apikální části přibližně 500 μm.^[4] Na membráně jsou uloženy dva typy vláskových buněk. Konkrétně jde o zevní a vnitřní vláskové buňky.

Zevní vláskové buňky tvoří při bázi ductus cochlearis 3 řady, v druhém závitu 4 řady a v třetím závitu 5 řad buněk. Na povrchu těchto buněk vytvářejí stereocilie útvar, který má tvar písmena W.^[2]

Vnitřní vláskové buňky tvoří 1 řadu po celé délce ductus cochlearis, jsou tedy uspořádané do tvaru úsečky.^[2]

V cytoplazmě přilehlé nejdelší stereocilii najdeme bazální tělísko. Na rozdíl od vestibulárních receptorů zde nejsou vyvinuty žádné kinocilie. Chybění kinocilie propůjčuje vláskovým buňkám symetrii, která je významná z hlediska senzorického přenosu.^[5]

Proprioreceptory v orgánu rovnováhy jsou sekundární smyslové buňky, které také nazýváme buňky vláskové. Stereocilie mají uspořádané do řad. Na své apikální části obsahují kromě stereocilií také řasinku. Ta je umístěna v sousedství řady nejdelších stereocílií. Z bazálního tělíska tu odstupuje axonéma typu 9+2. Centrální mikrotubuly ale v průběhu řasinky záhy mizí. V distální části obsahuje řasinka axonému typu 9+0. Tato řasinka je zřejmě nepohyblivá. Ve vláskových buňkách se nachází mohutně vyvinutá terminální síť tvořená mikrofilamenty.^[6] Bazální oblasti vláskových buněk jsou obklopeny rozvětvenými dendrity bipolárních neuronů lokalizovaných v gangliích statoakustického nervu. Mezi buňkami vláskovými jsou umístěny cylindrické podpůrné buňky, které mají na apikální částí vyvinuty mikroklky. Proprioreceptory jsou ve vnitřním uchu soustředěny do 2 makul. Povrch obou makul je pokryt tlustou glykoproteinovou vrstvou, která je zřejmě produkována buňkami podpůrnými.^[7]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu vlásková buňka na Wikimedia Commons