PROFILPELAJAR.COM

Vláda Gustava Bauera
	Bauerův kabinet (1919)
Pořadí	druhý
Předseda	Gustav Bauer
Počet členů	14, později 13
Politické subjekty	SPD, DDP, Centrum
Datum jmenování	21. červenec 1919
Demise	27. března 1920
Důvod ukončení	neschopnost zabránit Kappově puči
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vláda Gustava Bauera byla druhá vláda Německé říše v období Výmarské republiky působící od 21. června 1919 do 27. března 1920.

Měla 14 (později 13) členů a tvořila ji po většinu času koalice Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), Centra a Německé demokratické strany (DDP). Portfeje byly původně rozděleny v poměru 8:4:2. Zpočátku se koalice skládala pouze z SPD a Centra, jelikož DDP odmítla podpis Versailleské smlouvy (koalice měla 256 poslanců z celkových 423). Němečtí demokraté se připojili k vládě až 3. října 1919 a vláda následně disponovala 330 poslanci. Kabinet rezignoval na konci března 1920 kvůli Kappově puči.

Vznik vlády

Vláda vznikla ve velké časové tísni. Předchozí kabinet Philippa Scheidemanna nebyl schopný najít shodu ohledně podpisu Versailleské smlouvy. Sociální demokraté a katolíci z Centra byli pro podepsání, jelikož se obávali obsazení celého Německa dohodovými vojsky a následné občanské války. Levicoví liberálové z Německé demokratické strany naopak naléhali na revizi smlouvy. Pětidenní ultimátum pro schválení smlouvy bylo téměř pryč, tak ráno 21. června 1919 vznikl nový kabinet pouze ze zástupců sociálních demokratů a Centra. Ministerským předsedou se stal sociální demokrat Gustav Bauer, který zastával v předchozí vládě post ministra práce. Někteří ministři jako Gustav Noske (obrana), Rudolf Wissell (hospodářství) a Robert Schmidt (výživa) byli považováni za nepostradatelné a udrželi si své pozice i v nové vládě.

Politika vlády

Bauer si byl vědom možnosti útoku spojenců ze západu a spojil se s maršálem Hindenburgem ohledně obrany země. Hindenburg potvrdil, že německé vojsko je zcela v rozkladu a s účinnou obranou země nelze počítat. Vláda následně předložila sněmu mírovou smlouvu, kterou doporučila schválit. Dokument byl 22. června 1919 schválen 237 poslanci, proti jich bylo 138. Ministr zahraničí Hermann Müller a ministr kolonií Johannes Bell odjeli po hlasování do Paříže a podepsali Versailleskou smlouvu za Německo. Bauerova vláda hned od svého počátku upadla v nelibost pravicově laděných Němců, kteří viděli v přijetí nadiktované smlouvy ponížení Německa.

V srpnu 1919 vešla v platnost nová ústava (více: Výmarská ústava), Bauer se stal oficiálně kancléřem a ve stejný měsíc schválila vláda zákon o říšském vypořádání (německy: Reichssiedlungsgesetz), který přerozdělil část půdy velkých statkářů mezi malé rolníky. Další sociální reformou v říjnu 1919 bylo zavedení paušální částky 50 marek pro pojištěné rodičky a vyplácení odškodnění po dobu 10 týdnů od narození dítěte. Zvýšena byla podpora v nezáměnnosti a od února 1920 byla povinnost mít v každé továrně s více než 20 zaměstnanci závodní radu, která měla zajišťovat lepší komunikaci mezi dělníky a vedoucími pracovníky.

Konec vlády

Dne 10. ledna 1920 vešla v platnost Versailleská smlouva, ve které se Německo zavázalo snížit početní stav armády na 100 000 mužů. V daném okamžiku měli Němci ve zbrani na 350 000 vojáků, z kterých na 250 000 patřilo k Freikorps. Nacionalistické polovojenské jednotky využívala vláda k potlačení levicových povstání po celém Německu (v lednu 1919 v Berlíně a Brémách a v březnu 1919 opět v Berlíně a v Bavorsku). Termín pro splnění byl stanoven na konec března 1920. Polovojenské organizace se odmítly dobrovolně odzbrojit a pod vedením generálů Lüttwitze a Kappa se pokusili svrhnout vládu (více: Kappův puč). Vojáci obsadili vládní čtvrť v Berlíně a Kapp se prohlásil kancléřem. Vláda prchla z města do Drážďan a následně do Stuttgartu a jako odpověď vyhlásila generální stávku, ke které se přidala většina populace. Puč po několika dnech zkolaboval, ale v Porúří stávka přerostla do dalšího levicového povstání. Vláda se 20. března 1920 vrátila do Berlína a nařídila konec stávky. Odbory odmítly s vládou spolupracovat a požadovaly její demisi a nové volby. Bauerův kabinet v bezvýsledné situaci na obě podmínky kývl a podal demisi 27. března 1920 (po 280 dnech vládnutí). Nová vláda pod vedením sociálního demokrata Müllera (více: vláda Hermanna Müllera) měla dovést Německo k předčasným volbám v červnu 1920.

Seznam členů vlády

Funkce	Ministr		Nástup do úřadu	Odchod z úřadu
Ministerský předseda (od 14. srpna 1919 Říšský kancléř)	Gustav Bauer	SPD	21. června 1919	27. března 1920
Zástupce ministerského předsedy (Zástupce říšského kancléře)	Matthias Erzberger	Centrum	21. června 1919	3. října 1919
	Eugen Schiffer	DDP	3. října 1919	27. března 1920
Ministr zahraničí	Hermann Müller	SPD	21. června 1919	27. března 1920
Ministr vnitra	Eduard David	SPD	21. června 1919	3. října 1919
Ministr vnitra	Erich Koch-Weser	DDP	3. října 1919	27. března 1920
Ministr spravedlnosti	Eugen Schiffer	DDP	3. října 1919	27. března 1920
Ministr financí	Matthias Erzberger	Centrum	21. června 1919	12. března 1920
Ministr hospodářství	Rudolf Wissell	SPD	21. června 1919	15. července 1919
Ministr hospodářství	Robert Schmidt	SPD	15. července 1919	27. března 1920
Ministr výživy	Robert Schmidt	SPD	21. června 1919	27. března 1920
Ministr práce	Alexander Schlicke	SPD	21. června 1919	27. března 1920
Ministr obranných sil	Gustav Noske	SPD	21. června 1919	22. března 1920
Ministr dopravy	Johannes Bell	Centrum	21. června 1919	27. března 1920
Ministr kolonií	Johannes Bell	Centrum	21. června 1919	7. listopadu 1919
Ministr pošt	Johannes Giesberts	Centrum	21. června 1919	27. března 1920
Ministr říšských klenotů	Wilhelm Mayer	Centrum	21. června 1919	30. ledna 1920
Ministr bez portfeje	Eduard David	SPD	3. října 1919	27. března 1920
Ministr znovuobnovy	Otto Geßler	DDP	25. října 1919	27. března 1920