Erb hrabat z Valdštejna-Vartenberka v podobě z roku 1758
Narodil se ve Vídni jako syn hraběte Františka Arnošta z Valdštejna (1706–1748), zakladatele mnichovohradištské rodové linie, a jeho manželky hraběnky Marie Alžběty, rozené z Fürstenbergu (1703–1767).[4][5] Pod dohledem obou rodičů se mu dostalo vynikajícího vzdělání, otec dbal především na výchovu v oblasti hudby a Vincenc hrál na několik hudebních nástrojů, nejlépe na violoncello. Ovládal šest jazyků, samozřejmostí byla znalost češtiny.[6] V době otcova úmrtí (1748) byl ještě nezletilý a poručnickou správou dědictví byla pověřena matka Marie Alžběta. Vincenc převzal správu majetku včetně vysokých dluhů v roce 1753. Jednalo se o severočeská panství Mnichovo Hradiště, Doksy[7] a Bělá pod Bezdězem součástí dědictví byl také Valdštejnský palác na Malé Straně v Praze. Neutěšenou hospodářskou situaci na svých panstvích řešil Vincenc mimo jiné četnými podnikatelskými aktivitami. Provozoval několik manufaktur, pro své podnikatelské záměry v textilní výrobě uvolnil nevyužívané zámky v Bělé pod Bezdězem nebo Klášter Hradiště. V přádelnách a kartounkách pracovaly v neúnosných podmínkách i děti,[8] po četných stížnostech sem byla vyslána císařská inspekce, ovšem s nevalným výsledkem.[9] V severních Čechách se pokoušel také o těžbu uhlí, v tomto odvětví ale zbohatli jeho potomci až v 19. století. Jako nejstarší člen rodu převzal v roce 1775 seniorátní fideikomis Třebíč, kde později často pobýval.[10]
Dosáhl čestných hodností císařského komorníka a tajného rady,[11] u dvora ve Vídni se ale vyskytoval jen zřídka, převážně žil na svých českých panstvích. V roce 1758 dosáhl rozšíření rodového jména a erbu do alianční podoby z Valdštejna-Vartenberka (von Waldstein-Wartenberg). Jednalo se o poměrně neobvyklou alianci založenou na velmi vzdálených příbuzenských vazbách (Valdštejnové a Vartenberkové patřili k rozrodu Markvarticů, rod Vartenberků ale vymřel již v roce 1635).[12] Vincenc spolu se strýcem Františkem Josefem (1709–1771) z duchcovské rodové větve museli složitě dokládat spřízněnost obou rodin. Majestátem Marie Terezie ze 16. srpna 1758 bylo povoleno sloučení jmen a erbů obou rodin, podobu Waldstein-Wartenberg užívají potomci dodnes. V roce 1774 byl přijat do kolegia švábských hrabatSvaté říše. Byl také nositelem hodnosti nejvyššího kraječeČeského království, která Valdštejnům náležela dědičně od roku 1716. V tomto úřadu se zúčastnil korunovace Leopolda II. českým králem a při této příležitosti byl pasován na svatocváclavského rytíře.[13]
Mecenáš
Vincenc z Valdštejna s manželkou Žofií, dcerami Marií, Leopoldinou a synem Arnoštem Filipem (sbírky zámku Mnichovo Hradiště
Vincenc z Valdštejna proslul především jako milovník a mecenáš divadla a hudby. Na svých panstvích požadoval hudební vzdělání i u hospodářských úředníků a jejich účast v hraběcí kapele. V Praze se pokoušel zřídit stálou divadelní scénu v jízdárně svého paláce na Malé Straně, proti tomu se ale postavili měštší radní, kteří měli příjmy z pronájmu divadla v Kotcích a argumentovali tím, že dvě divadla se v Praze neuživí. Vincenc z Valdštejna vedl s městskou radou neúspěšný spor řadu let, nakonec ale ve svém paláci provozoval alespoň soukromá představení.[14] Svou pozornost pak zaměřil na vybudování zámeckého divadla v Mnichově Hradišti. K přestavbě tanečního sálu na divadlo chybí archivní prameny, konečná podoba je zaznamenána až z pozůstalostního inventáře po Vincencově úmrtí. Další zámecké divadlo vzniklo také v Třebíči,[15] kde Vincenc častěji pobýval v pozdějších letech a také zde zemřel. Z některého z Vincencových divadel pochází rozměrná opona, která se za nejasných okolností po jeho smrti dostala na zámek Sychrov a zde je umístěna dodnes. Kromě divadla se Vincenc zajímal také o literaturu, svou knihovnu obohatil o díla francouzských filozofů, zakoupil také šestisvazkový francouzský překlad nejslavnějšího Machiavelliho díla Vladař.
Když byl v roce 1782 za josefínských reforem zrušen klášter ve Valdicích u Jičína, inicioval Vincenc z Valdštejna převoz ostatků Albrechta z Valdštejna do Mnichova Hradiště. Přesun generalissimových ostatků v nově pořízené barokní rakvi byl v roce 1785 významnou společenskou událostí za účasti široké veřejnosti, jednalo se v podstatě o opožděný pohřeb, protože Albrecht z Valdštejna byl po svém zavraždění pochován v rychlosti a tajně.[17] Jeho ostatky jsou uloženy v kapli sv. Anny v Mnichově Hradišti. I když poslední roky života strávil v Třebíči, hlavním sídelním městem bylo Mnichovo Hradiště, kde kromě zámeckého divadla došlo i k dalším adaptacím interiérů[18], došlo také k úpravě zámeckého parku.[19] Zájem o sídelní město Mnichovo Hradiště dokládá také finanční účast na výstavbě nové radnice v letech 1770–1771.[20].[21]
Hrabě Vincenc z Valdštejna-Vartenberka zemřel 10. dubna 1797 na zámku v Třebíči. Pohřben byl na starém hřbitově u kostela sv. Jakuba v Mnichově Hradišti. Důvod jeho pochování mimo rodovou hrobku je údajně v jeho příslušnosti ke svobodnému zednářství.[22]
V Praze se 14. dubna 1759 oženil s hraběnkou Žofií ze Šternberka (11. 6. 1738 Vídeň – 16. 1. 1803 Praha), dcerou hraběte Františka Filipa ze Šternberka (1708–1786), diplomata a hofmistraMarie Terezie, a jeho manželky hraběnky Marie Eleonory Leopoldiny ze Starhembergu (1712–1800).[23] Měsíc po svatbě absolvovali novomanželé slavnostní vjezd do rezidenčního města Mnichovo Hradiště, na uvítanou nechali měšťané postavit slavobránu. Žofie byla později dámou Řádu hvězdového kříže a svého manžela podporovala v jeho kulturních aktivitách. Pobývala často v areálu Valdštejnska[24] a iniciovala také četné úpravy v Mnichově Hradišti. Z manželství se narodilo osm dětí:[25][26]
1. Marie Žofie (2. 2. 1760 – 15. 11. 1818)
2. Leopoldina Františka (7. 8. 1761 Mnichovo Hradiště – 30. 11. 1845 Praha), provdaná na zámku v Doksech 1./10. února 1776 za prince Viléma Karla z Auerspergu (9. srpna 1749 – 16. března 1822)
3. Josefa (4. 10. 1762 – 3. 10. 1841)
4. Arnošt Filip (26. 10. 1764 Mnichovo Hradiště – 13. 8. 1832 Mariánské Lázně), ženatý poprvé od 20. září 1789 na zámku Kozel s hraběnkou Marií Antonií Desfoursovou (10. 5. 1772 Praha – 1. 1. 1813 Praha), podruhé od roku 1815 s hraběnkou Ernestinou Zuzanou Breunerovou (11. 8. 1784 – 27. 8. 1849)
5. Karolína Kristiana Frederika (13. 1. 1766 – 1844), provdaná poprvé od 15. 1. 1791 za hraběte Leopolda z Daun-Teano (23. 7. 1769 – 5. 1. 1799), podruhé od 2. října 1802, manžel Claude L'Hoste de Beaulieu († 1802)
6. Emanuel František (10. 4. 1770 – 12. 7. 1803, v boji), 17. 12. 1798 se v Praze oženil s Monikou Schorelovou (15. 6. 1774 – 1856)
7. Josef Vincenc (4. 3. 1773 – 20. 6. 1799, v bitvě)
↑Ottův slovník naučný, díl 26.; Praha, 1907; s. 342 (heslo z Valdšteina)
↑SEDLÁČEK, August. Českomoravská heraldika II. (část zvláštní). Praha: Česká akademie věd a umění, 1925. S. 17.
↑KASÍK, Stanislav. Dračí řád a česká komunální heraldika aneb neschválený návrh znaku obce Skuhrova [online]. Heraldická terminologická konvence, 2019-12-01 [cit. 2022-11-02]. Dostupné online.
↑Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 588–589 (rodokmen mnichovohradišťské větve Valdštejnů)
HRBEK, Jiří. Proměny valdštejnské reprezentace: symbolické sítě valdštejnského rodu v 17. a 18. století. Praha: Togga, 2015. 422 s. ISBN978-80-7476-082-2.
