Vilém Amort absolvoval obecnou školu v Berouně a v letech 1879–1882 se vyučil v sochařské a štukatérské firmě svého strýce Aloise Amorta v Olomouci a zároveň zde navštěvoval nedělní školu modelování Antonia Maria Rabenalta. Roku 1882 se přestěhoval do Prahy, ale protože mu chybělo vyšší vzdělání, nemohl se přihlásit ke studiu na Akademii. V 80. a 90. letech pracoval postupně v několika kamenických dílnách v Praze (mj. u firmy Antonín Riedl a spol., v dílně Aloise Folkmanna, Josefa Fikara (Figara), Bohuslava Schnircha, Jakuba Ronce, Celdy Kloučka a dalších.)
9. srpna roku 1887 se Amort oženil s Marií Netrefovou a měl s ní v manželství pět dětí, z nichž tři se dožily dospělosti. Od roku 1890 vystavoval a v roce 1893 vyhrál první cenu v soutěži na pražský pomník mistra Jana Husa. Podnikl několik krátkých cest do zahraničí (Drážďany, Mnichov, Norimberk) a roku 1906 se podílel na zakázce v Lipsku.
Od roku 1896 začal spolupracovat se sochaři Jindřichem Říhou a Josefem Kropáčkem (zvlášť na výzdobě staveb, například Schierův dům), ale kvůli osobním sporům se jejich spolek po třech letech rozpadl.[3] Amort si zřídil vlastní sochařský ateliér roku 1899 a v dalších letech spolupracoval se sochařem Kulou, s vlastníkem slévárny bronzu K. Bendelmayerem a architektem Bóžou Dvořákem. Mezi jeho žáky patřili Karel Opatrný a bratranec Václav Amort nebo malíř Antonín Lewý.
Od raného mládí, kdy hrál jako ochotník, ho zajímalo divadlo. Později se věnoval spolkové činnosti, psal články do časopisů a vedl rozsáhlou korespondenci s tehdejší kulturní elitou. Po celý život pilně navštěvoval divadla, biograf a výstavy, hodně času věnoval četbě poezie, beletrie i nejrůznějších odborných časopisů (Vynálezy a pokroky, časopis Musea království českého), byl aktivní politicky (Klub strany státoprávně pokrokové) i jako člen spolku Budoucnost, nebo zakládající člen Ústřední matice školské. Zasazoval se o obnovu soch Matyáše Brauna a byl i členem několika komisí pro posouzení sochařských soutěží.
Vilém Amort chápal uměleckou práci jako poslání, kterému je třeba vše obětovat,[3] ale ve svých názorech byl značně konzervativní, neuznával moderní směry umění a vedl polemiku s historiky umění i se spolkem Mánes. Poté, co malíři Beneš Knüpfer a Antonín Slavíček spáchali sebevraždu, se jeho nenávist proti "surové zhovadilosti" kritiky prohloubila a hledal morální oporu pro své postoje u Josefa Maudera. Některé veřejné zakázky nakonec ztratil pro svou konfliktní povahu (Sochy Světlonošů pro most Svatopluka Čecha) a nepohodl se s několika zadavateli náhrobků (mj. Ladislav Rott). Ze svých současníků si vážil belgického sochaře Constantina Meuniera, z českých J. V. Myslbeka nebo Josefa Maudera.
1911 za akt Marie Magdaléna, finanční cena Akademie věd a umění z fondu JUDr. Josefa Kaňky
1913 za "vynikající činnost uměleckou", cena Akademie věd a umění z fondu Svatováclavského
Dílo
Vilém Amort je autorem komorních děl, řady štukových reliéfů na budovách nebo soch na veřejných prostranstvích v Praze, v Plzni, Berouně, Kolíně, Pardubicích, Poličce, Dvoře Králové, Nymburku, Jiřicích, Přerově, Černošicích, Karlových Varech, Turnově, Klokotech, Valči, Hořovicích a na Želivském klášteře.
Ve volné sochařské tvorbě se inspiroval literaturou (Lešetínský kovář), náboženskými náměty (Kalvárie, sv. Jan Nepomucký, Ahasvér), svými sny (Žena-matka) nebo přírodní scenérií (Vodník). Zlomovým se pro něj stal rok 1893, kdy nečekaně zvítězil se svým sousoším v soutěži na pomník mistra Jana Husa na Malém rynku na Starém městě v Praze. Pomník však nebyl realizován a další soutěž vypsanou pro hlavní Staroměstské náměstí roku 1900 vyhrála modernější koncepce Ladislava Šalouna. Ostatní návrhy, včetně Amortova, se nedochovaly[5], ale Amort se pokoušel uspět s novým návrhem ještě roku 1902 a do své smrti se domníval, že se stal obětí nespravedlnosti.[6]
Realizace (výběr)
1893 návrh pomníku Jana Husa v Praze, první soutěž, oceněno 1. cenou (v kameni podle předlohy provedl Vojtěch Brůžek r. 1926, osazeno v Praze-Troji)[7]
1893 Náhrobek Aloise Pravoslava Trojana na Vyšehradském hřbitově v Praze
1896–1897 Atlanti nesoucí nárožní arkýř, alegorické sochy Stará doba a Nová doba nad vstupem ze Staroměstského náměstí, Schierův dům, čp. 934, Praha 1 – Staré Město, Staroměstské náměstí 5, Pařížská 2[8]
1899 Rytíř Roland na štítu radnice v Kolíně
1899 Touha, bronzová socha byla původně umístěná v Petřínských sadech. Po opakovaných pokusech o její odcizení byla přemístěna do depozitáře Galerie hlavního města Prahy.
1900 štukový reliéf Jan Hus na hranici, č. p. 621, ulice U Divadla, Pardubice
1902 štuková výzdoba průčelí Občanské záložny, č. p. 55, Perštýnské náměstí, Pardubice. Horní část: Kristus, střední část: Jan Žižka na koni, dolní část: Slyšení papežského legáta Fantina de Vale u krále Jiříka z Poděbrad Vilím Amort/ Pardubické plastiky : Slyšení papežského legáta Fantina de Vale u Jiříka z Poděbrad. Zprávy Klubu přátel Pardubicka. 2001, čís. 9/10, s. 227.
1903 Výzdoba průčelí a interiéru radnice v Berouně[9]
reliéf Madona, dům č.p. 586, ulice Bratranců Veverkových, Pardubice
1907 sochy Rusalka a Vodník v Květnici na pražském Petříně. Socha Rusalky byla v 90. letech 20. století odcizena. Socha Vodníka byla poté přemístěna do depozitáře Galerie hlavního města Prahy.
Dohasínající krása u krematoria v Praze
sochařská výzdoba městského divadla v Plzni
Galerie
Dohasínající krása – Vilém Amort 1913 (Q106621521)
Štukový reliéf Jan Hus na hranici na průčelí domu č.p. 621, ulice U Divadla, Pardubice, 1900
Průčelí bývalé Občanské záložny v Pardubicích, 1902. Horní část: Kristus, střední část: Jan Žižka na koni, dolní část: Slyšení papežského legáta Fantina de Vale u krále Jiříka z Poděbrad, 1902
Kostel svatého Jiljí, Pardubice – Pardubičky, západní průčelí. Reliéf Ježíše Krista, 1905
Madona, dům č. p. 586, ulice Bratranců Veverkových, Pardubice.
Západní průčelí kostela svatého Bartoloměje v Pardubicích, detail. Štuková výzdoba: Boží oko, Ukřižovaný, erby rodu Pernštejnů a města Pardubic, 1913
Portál Schierova domu s alegoriemi Staré doby a Nové doby, Staroměstské náměstí 5, Praha. 1897
↑ŠÁMAL, Petr; RYMAREV, Alexandr. Schierův dům a tajemství jeho sochařské výzdoby jako překvapivé poselství z doby pražské asanace. Za starou Prahu. 2005, roč. XXXV. (VI.), čís. 1. Dostupné online. ISSN1213-4228.
TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. vyd. Svazek 1. Praha: Rudolf Ryšavý, 1947. Heslo Amort, Vilém, s. 19.
Martin Krummholz, Kalvárie života a díla Vilíma Amorta, Umění LII, 2004, s. 372–381.
Rumjana Dačevová a kol., Karáskova galerie, Památník národního písemnictví Praha 2012, s. 88, ISBN978-80-87376-01-0
FROLÍK, František. Osobnosti Berounska a Hořovicka : sbírka autogramů. 1. vyd. Sokolov: Fornica Graphics, 2014. 285 s. ISBN978-80-87194-46-1. Kapitola Vilém Amort, s. 16–17.
