Velký penzionář

Velký penzionář (nizozemsky: raadpensionaris) nebo také zemský advokát byl nejvyšší volený úřad ve Spojených nizozemských provinciích. Důležitější byla pouze funkce místodržícího, která se dědila.[1][2] Podle jiného zdroje byl velký penzionář v podstatě nejmocnějším mužem v zemi.[3]

Úřad vznikl koncem 15. století sloučením funkce syndika[pozn. 1] a předsedy provinciálních stavů. Jiný zdroj uvádí až rok 1586 a jako prvního penzionáře Johana van Oldenbarnevelta.[1] Funkční období velkého penzionáře trvalo pět let. Generálními nizozemskými stavy byl během nizozemské revoluce zmocněn vykonávat funkci ministra zahraničí.[1] Zároveň zastával funkci prvního ministra Hollandu a reprezentoval tuto provincii během zasedání Generálních stavů.[3] Oficiálně sice tento úředník koncem 16. století zastupoval pouze provincii Holland, ale protože ta v té době platila padesát až šedesát procent vládních výdajů, tak rozhodoval o záležitostech celého Nizozemí.[2]

Na regionální úrovni

V druhé polovině 16. století penzionáři (nikoli velcí) spravovali záležitosti nizozemských měst. Jejich funkce spojovala práci starosty, městského tajemníka a politika, připravovali také podklady pro schůzi městské rady. Jednalo se o právníky, kteří byli v mnoha případech napojeni na tzv. vládnoucí rodiny. Zastupovali také zájmy místních úřadů a šlechty, v některých případech fungovali jako mediátoři. Protože zastupovali zájmy jiných, mezi kterými hledali kompromisy a pracovali v zákulisí, museli umět navenek potlačit svou osobnost.[2]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Jednalo se o právníky, kteří radili zastupitelským orgánům.[4]

Reference

  1. ↑ a b c SKLENÁŘOVÁ, Sylva. Nizozemsko – stručná historie států. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-310-0. S. 74–75. [Dále jen: Sklenářová]. 
  2. ↑ a b c VAN DER HORST, Han. Dějiny Nizozemska. Praha: Lidové noviny, 2005. 667 s. ISBN 80-7106-487-4. S. 140. 
  3. ↑ a b HROCH, Miroslav, a kolektiv. Encyklopedie dějin novověku 1492–1815. 1. vyd. Praha: Libri, 2005. 415 s. ISBN 80-7277-246-5. S. 238. [Dále jen: Encyklopedie dějin novověku 1492–1815]. 
  4. ↑ Encyklopedie dějin novověku 1492–1815, s. 309.

Externí odkazy