Velký čínský hladomor proběhl v Čínské lidové republice mezi lety 1959 a 1961. Byl zapříčiněn politikou Velkého skoku vpřed komunistického vůdce Mao Ce-tunga, respektive kombinací sociálního útlaku, špatného ekonomického řízení, radikálních změn v zemědělství a přírodních katastrof. Oficiální čínské odhady mluví o 15 milionech mrtvých, západní historikové hovoří až o 45 milionech umořených hladem. O hladomoru se v Číně dlouho nesmělo přímo mluvit, ještě v 70. letech se užíval termín „tři roky přírodních neštěstí“, později termín „tři roky obtíží“. V současnosti se v Číně obvykle mluví o „třech letech hladu“.

Analýzy indického nositele Nobelovy ceny za ekonomii Amartyi Sena tvrdí, že celková produkce obilí a potravin byla v období 1957–1961 dostatečná, a že hladomor byl způsoben nadměrnými povinnými odvody pro zemědělce a špatnou distribucí v rámci země. Sen dokazuje, že na rozdíl od většiny ostatních hladomorů došlo k překvapivě vysokému počtu úmrtí v místech, kde se paradoxně produkovalo více potravin na obyvatele než jinde v zemi. Nepružnost v centrálně plánovaném systému zásobování potravinami zapříčinila podle Sena nejméně polovinu úmrtí během hladomoru.^[1] I Ralph Thaxton uvádí, že „Produkce potravin obecně nepadla, ale došlo ke ztrátě dostupnosti potravin zapříčiněné maoistickým plným přivlastněním všeho státem“^[2] Historik Jang Jišeng popsal situaci takto: „V Sin-jangu lidé hladověli u dveří skladů plného obilí. Když umírali, křičeli: ‚Předsedo Mao, zachraň nás!‘. Pokud byly otevřeny sýpky, jako v Che-nanu a Che-peji, nikdo nezemřel. Umíralo se tam, kde jediným zájmem úředníků bylo, jak naplnit kvóty pro odvod obilí požadovaný státem“.^[3]

Strana začala vyvážet nadměrné množství obilí z postižených oblastí v roce 1957, přestože produkce obilí v celé Číně v letech 1957–1961 klesala. Existují i dohady, že státní úředníci odhady počtu sklizeného obilí nadsazovali, aby se vyhnuli postihům za nesplnění úkolů. V oblastech, jako je provincie S'-čchuan, se sklizeň v letech 1958–1961 prokazatelně snížila, ale oficiální čísla stále rostla. Peking v roce 1960 věřil, že státní sýpky obsahují 50 miliard jinů obilí, ve skutečnosti v nich však bylo 12,7 miliard jinů.^[4] Za zveličováním výnosů stály také propagandistické úderky, jež fungovaly v rámci akcí Tři rudé prapory a Hnutí socialistického vzdělávání. Aktivisté z těchto hnutí jezdili po celé Číně a fanatizovali davy a odpovědné pracovníky. Někteří tím ztratili jakoukoli schopnost racionální analýzy, jiní byli zastrašení a další to chápali tak, že nadhodnocování výnosů je požadováno. Byly to také tyto úderky, které rozšiřovaly konspirační teorii, že „rolníci předstírají hlad, aby sabotovali státní výkup obilí“.^[4] Mnozí úředníci těmto šíleným konstrukcím uvěřili. Tato paranoidní atmosféra byla připravena již předchozími kampaněmi (viz Kampaň proti pravičákům), které právě rolníky často označovaly za konzervativní pravičáky a zpátečníky. Rolníci se pak báli otevřeně mluvit o problémech v družstvech a s dodávkami. Někteří úředníci se možná i domnívali, že „utažení šroubu rolníkům“, a to i za pomoci hladu, je žádaná státní politika. Je rovněž patrné, že nejvíce obětí hladomoru bylo v provinciích, kde místní vlády byly nejvíce maoistické a navázané na ústředí spíše než na lokální poměry.

Další z příčin katastrofy byla vládní kampaň za urychlené zvýšení výroby železa a oceli. Miliony rolníků byly povolány do měst a zaměstnány v železárnách a ocelárnách. V rámci propagandistických kampaní mnozí zemědělci roztavili kovové části zemědělských nástrojů v malých pecích, které strana přikázala všude zakládat. Schopnost obdělávat pole se tak prudce snížila.

Během Velkého skoku vpřed bylo zemědělství organizováno do komun a pěstování na soukromých pozemcích bylo zakázáno. Spolu se socialistickou kolektivizací vyhlásila ústřední vláda několik změn v zemědělských technikách, které vycházely z myšlenek sovětského pseudovědce Trofima Lysenka.^[5] Jednou z těchto myšlenek bylo zvýšení hustoty výsadby. Nahuštění sazenic bylo nejprve ztrojnásobeno a poté ještě zdvojnásobeno. Lysenko tvrdil, že rostliny stejného druhu si mezi sebou nekonkurují. Ve skutečnosti však tento experiment vedl k nižším výnosům.

Další experiment, známý jako „hluboká orba“, byl založen na nápadech Lysenkova kolegy Terentije Malceva, který povzbuzoval rolníky po celé Číně, aby zavrhli normální hloubku orby 15–20 centimetrů a místo toho orali do hloubky 1 až 2 metry. Teorie hluboké orby říkala, že nejúrodnější půda je hluboko v zemi a že hluboká orba povede k silnému růstu kořenů rostlin. Ve skutečnosti se však touto extrémně hlubokou orbou do svrchních vrstev půdy dostaly horniny a písek a sazenice v takové půdě naopak zakrněly. Jsou též doloženy případy, že místní úředníci organizovali pro nejvyšší stranické představitele, včetně Mao Ce-tunga, prohlídky „Potěmkinovských vesnic“, tedy pečlivě připravených polí, kde měly nové metody přinášet zázračné výnosy. Tato situace všeprostupující lži a sebeklamu zabránila úřadům na situaci včas reagovat, pravdivé údaje si nikdo netroufal uvádět.

Dalším z tragických experimentů byla Kampaň proti čtyřem škůdcům.^[6] Občané byli vyzváni, aby zahubili vrabce a jiné volně žijící ptáky, kteří jedli semena plodin a snižovali tak úrodu. Miliony čínských venkovanů střílely celé dny ptáky, nebo vytvářely hluk, aby si ptáci nemohli sednout a zemřeli vysílením. Výsledkem byla populační exploze hmyzu, který náhle neměl žádné přirozené nepřátele v ekosystému. Velká část hmyzu se přitom živila pěstovanými plodinami a poničila je.

Podle některých historiků komunistické vedení trpělo také iluzí o nadbytečné produkci potravin v Číně. Historik Jang Dali uvádí, že z této iluze vyplynuly tři hlavní důsledky: „Zaprvé to vedlo k přechodu z pěstování obilí na pěstování ekonomických plodin, jako je bavlna, cukrová třtina a řepa. Za druhé vznikla iluze přezaměstnanosti v zemědělství, což vedlo k odvádění velkého množství zemědělských dělníků do průmyslu. To následně ještě zvýšilo státní poptávku po obilí z venkova. Dalším důsledkem iluze nadprodukce obilí bylo zvýšení jeho vývozu do zahraničí, aby byly získány prostředky na nákup strojů v nově vznikajících továrnách. Za tuto politiku byl odpovědný zejména Čou En-laj.“^[7]

Za další z možných příčin je uváděno zakládání velkých kolektivních jídelen po celé zemi, které zpočátku dávaly jídlo zdarma, takže spotřebovaly velké množství potravin bez jakékoli regulace.^[8] Tento jev byl však v celém soukolí katastrofy patrně spíše druhotný.

Horší bylo, že všechny tyto škodlivé změny v zemědělství a struktuře hospodářství se časově shodovaly s nepříznivými povětrnostními podmínkami. V červenci 1959 například zaplavila východní Čínu Žlutá řeka. Podle Centra pro katastrofy povodeň přímo nebo následným hladem zabila asi 2 miliony lidí. Nicméně nizozemský historik Frank Dikötter tvrdí, že ani tyto povodně nebyly způsobeny neobvyklými výkyvy počasí, ale masivními a špatně naplánovanými zavlažovacími pracemi, které byly součástí Velkého skoku vpřed.^[9] Přišlo ovšem i sucho. V roce 1960 asi 60 % zemědělské půdy v severní Číně nepřijalo vůbec žádný déšť.^[10] To vedlo nevyhnutelně ke špatné úrodě. Ovšem již v roce 1959 byla sklizeň snížena o 15 %. V roce 1960 pak bylo sklizeno jen 70 % úrovně roku 1958. Podle Čínské statistické ročenky (1984) se produkce plodin snížila z 200 milionů tun v roce 1958 na 143,5 milionu tun v roce 1960. To však nebyl tak radikální pokles, aby vysvětlil tak masivní hladomor.

Vládní odhady dodnes hovoří o 15 milionech mrtvých. Ju Dehong, tajemník komunistické strany Sin-jangu v letech 1959 a 1960, uvedl, proč těmto oficiálním odhadům nevěří: „Šel jsem do jedné vesnice a viděl jsem 100 mrtvol. V další vesnici dalších 100 mrtvol. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Lidé pak říkali, že mrtvá těla často snědli psi. To ovšem není pravda. Všechny psy v těch oblastech lidé už dávno snědli.“^[11] Navíc, podobně jako při sovětském hladomoru na Ukrajině (Holodomor), bylo lékařům zakázáno uvádět „hladovění“ jako příčinu smrti na úmrtních listech. I v samotné Číně se stále více původní údaje přehodnocují. Li Čeng-rui, bývalý předseda čínského Národního statistického úřadu (Guójiā Tǒngjìjú), v roce 1998 uvedl odhad 22 milionů mrtvých. Odhady západních historiků jsou však stále ještě vyšší. Americká historička Patricia Buckley Ebreyová mluví o 20–40 milionech mrtvých. Americký demograf Ansley J. Coale o 27 milionech. Čínský novinář Jang Jišeng, který o hladomoru napsal knihu a v současnosti působí na Hongkongské univerzitě, uvádí odhad 36 milionů mrtvých. S nejvyšším číslem přišel nizozemský historik Frank Dikötter působící rovněž na Hongkongské univerzitě: 45 milionů. Jeho odhad je přitom založen na přístupu k teprve nedávno otevřeným lokálním archivům. Podle Diköttera však nešlo jen o hladovění, v rámci krize státní orgány ubily nebo umučily k smrti 2,5 milionu obětí. Šlo především o rolníky, kteří byli přistiženi při krádeži jídla. Často byli přitom – krom bití – nuceni z trestu například jíst výkaly. Řada obětí také padá na vrub kanibalismu. O jeho rozsahu si nelze udělat jasnější představu, podle mnohých zdrojů však byl „ve 20. století bezprecedentní“.^[12]

Populace v Číně však v inkriminovaných letech neklesla jen v důsledku umírání z hladu. Míra porodnosti klesla z 2,922 % (1958) na 2,086 % (1960) a míra úmrtnosti se zvýšila z 1,198 % (1958) na 2,543 % (1960), zatímco průměrná čísla za roky 1962–1965 jsou asi 4 % a 1 %. Čínský novinář Jang Jišeng dospěl k závěru, že v důsledku všeobecné apatie a frustrace se nenarodilo 40 milionů lidí, takže „celková ztráta populace Číny během Velkého hladomoru dosahuje 76 milionů“.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Great Chinese Famine na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Velký čínský hladomor na Wikimedia Commons