Vavřička a další proti České republice je případ Evropského soudu pro lidská práva z roku 2021, vycházející ze stížností č. 47621/13, 3867/14, 73094/14, 19306/15, 19298/15 a 43883/15. Původní stížnost podal Pavel Vavřička, český občan, který dostal pokutu za to, že své děti neočkoval proti tetanu, hepatitidě B a dětské obrně. K Vavřičkovi se posléze připojili další rodiče se stejným problémem. Stěžovatelé uváděli, že pokutováním za odmítnutí očkování bylo zasaženo do jejich práva na soukromý a rodinný život (čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech), práva na svobodu svědomí, myšlení a víry (čl. 9 úmluvy) a práva na vzdělání (čl. 2 prvního protokolu, z důvodu nepřijímání neočkovaných dětí do školek).^[1]

Evropský soud pro lidská práva stížnost zamítl, zdůraznil důležitost povinného očkování za účelem kolektivní imunity proti nakažlivým nemocem, která po povedení testu proporcionality převáží zásah do práva na soukromí. Zároveň dodal, že české právo poskytuje dostatečný prostor pro ty, kteří se očkovat nemohou ze zdravotních nebo náboženských důvodů.^[1]

K rozhodnutí je připojeno i odlišné stanovisko české soudkyně Kateřiny Šimáčkové, které se pozastavuje nad problémem nepřijímání neočkovaných dětí do školek. Dochází zde k závěru, že toto nepřijímání není zavedeno za účelem ochrany společnosti, ale jakožto sankce pro rodiče, kteří se rozhodli své dítě neočkovat. Argument o kolektivní imunitě nelze proto podle Šimáčkové na tento problém vztáhnout.^[1]

Je to první případ Evropského soudu pro lidská práva zabývající se povinným očkováním.^[2]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vavřička and Others v. the Czech Republic na anglické Wikipedii.