Při tvorbě díla včela doslova potí vosk na voskových zrcátkách na spodní straně 3.–6. článku (tergit) zadečku. Chitinová stěna zrcátek je perforovaná mikroskopickými otvory, jimiž po zvýšené námaze tryská sekret jako čerstvý vosk. Na vzduchu tuhne a ve formě šupinky přebírá anatomický tvar zrcátka. I když se šupinka odloupne, zůstává částečně zasunutá pod přečnívajícím okrajem sousedního článku zadečku.
Hmotnost jedné, 0,5 mm silné, šupinky se pohybuje v rozmezí 0,8–2 mg. Energetická (metabolická) náročnost u produkce vosku je vysoká. Ke vzniku 1 kg vosku včely spotřebují 3,5–10 kg medu a kolem 50 g pylu.
Zpracování
Včela šupinku podle potřeby sbírá kartáčkem třetího páru noh a zpracovává kusadly. Vzniká bílá tvarohovitá hmota. Působením slin se stává vláčnou za předpokladu, že teplota prostředí je 33 °C až 36 °C.
Nové voskové dílo včely zakládají tím způsobem, že se zavěsí na strop obývané dutiny a zaklesnuté nožkami jedna do druhé vytvoří jakýsi živý závěs. V této poloze kolektivně zpracovávají produkovaný vosk a společně hnětou stěnu díla. (V úlech budují včely dílo na předem lisovaných voskových mezistěnách. Mezistěny podle potřeby a v požadované velikosti vkládá do úlu včelař).
Nové voskové dílo má bíložlutou barvu. Včelařská odborná terminologie ho označuje termínem panenská souš. Každá vylíhlá včela zanechá v buňce košilku - dílo díky tomu mění barvu a postupem času tmavne přes odstín propečené žemle až k tmavohnědé. Několikaleté plásty jsou zčernalé.
Včelí dílo, což jsou ploché desky opatřené z obou stran hustou sítí šestibokých buněk, je včelstvem využito:
k uskladnění zásob medu a pylu,
k vývoji včelího plodu – raná vývojová stádia nových jedinců (vajíčko, larva, kukla)
prázdné dílo (souše) v okrajových partiích úlu resp. v dutině stromu slouží jako tepelná izolace
Včelařské názvosloví
Pro včelí dílo užívají včelaři ustálené názvosloví:[2]
je-li vystavěno na mezistěně:
dílo s prázdnými buňkami – souš
dílo zaneseno medem, pylem či plodem – plást
odřezky plástů nebo souší ke zpracování – voští
dílo čerstvé ještě "nepoužité" – panenské dílo
stavba ve volném prostoru bez mezistěn:
divočina
je-li divočina zanesena medem, pylem nebo plodem – strdí
Vosk chemicky
Vosk obsahuje až 284 různých složek. Ne všechny byly identifikovány, ale asi 111 z nich jsou látky těkavé. Z kvantitativního hlediska jsou nejvýznamnější monoestery a diestery nasycených a nenasycených uhlovodíků, volných mastných kyselin a hydroxypolyesterů.
Poznámka: Hlavní složky jsou ty, které tvoří více než 1 % z dané frakce. Číslo v závorce udává počet frakcí tvořících alespoň 1 % ze všech frakcí vosku. Vedlejší složky tvoří méně než 1 % dané frakce.
Avicenna znal včelí vosk a dělil jej na světlý (vlastní vosk) a černý (propolis). V antickém Římě byl vosk používán i jako platidlo.
České země
Zmínky o strdím oplývajících českých zemích je z 10. století.
Český kníže Boleslav II. v roce 993 uložil včelařům daň ve formě odvodu vosku ve prospěch nově zřízeného břevnovského kláštera. Dochoval se opis klášterní listiny v kodexu Gustava Fridricha I., v němž je zmíněna cihla vosku k osvětlování břevnovského kostela.[3]
Vosk je uveden v tzv. raffelstettenském celním řádu jako zboží vyvážené z Čech. Zejména za panování císaře Karla IV. byl vosk součástí daňových odvodů jako důležitá surovina pro výrobu voskovic – luxusního zboží středověku.
Význam v současnosti
farmaceutický průmysl – v potahové látce tablet, snižuje rychlost rozpouštění léčiva a prodlužuje jeho účinnost, balzám na rty
medicína – součástí sterilní směsi (Horsleyho vosk) tmelící látky při operacích lebeční kosti
kosmetický průmysl – příměs krémů a
kovoprůmysl – konzervace především zbrojních systémů
lehký průmysl – impregnace dřeva, leštění obuvi, speciální nátěrové hmoty
svíčkařské řemeslo – obnovené tradiční složení svíček
↑SURYNEK, Jaroslav. Aditiva v potravinách a zdraví konzumenta [online]. časopis ochránců přírody VERONICA, 2000 [cit. 2010-02-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-07-15.
↑VESELÝ, Vladimír. Včelařství. Praha: Brázda, 2003. ISBN80-209-0320-8. Kapitola Stavba voskového díla, s. 54.
↑PETROVÁ, Dáša. Historie svíček. Včelařství, časopis ČSV. Leden 2010, roč. 63, čís. 1, s. 12–13. ISSN0042-2924.