Narodil se v Říčanech nedaleko Prahy do rodiny Václava Čížka staršího. Ve svých studentských letech se netajil svými národoveckými a protirakouskými postoji a stýkal se s kruhy pražské studentské i dělnické radikální mládeže. Pracoval na životopise Augustina Smetany, četl ale také například spisy ruského anarchistyBakunina. Posléze byl zaměstnán jako písař u mladočeského poslance a starosty VršovicJosefa Herolda. Skrze své zaměstnání se potkával s tajemníkem poslaneckého klubu mladočeské strany a vrstevníkem Antonínem Čížkem II..
Demonstrace 17. srpna 1893
17. května1893 byl ukončen poslední pokus o přijetí tzv. punktačních bodů, které měly česko-německé národnostní spory vyřešit faktickým rozdělením zemské správy na oblasti české, německé a smíšené, a tím v podstatě rozložit tradiční Království české. V červnu 1893 zorganizovala německorakouská sociálně demokratická strana velké demonstrace za všeobecné hlasovací právo. Čížek se do protestů aktivně zapojoval a spolu s Janem Ziegloserem, který vlastnil hektograf, tiskly letáky a tiskoviny zesměšňující majestát císaře a monarchie. Tyto letáky pak šířili mezi známe a také při demonstracích.
Napjatá politická atmosféra vyvrcholila 17. srpna 1893 masivním incidentem při slavnostním průvodu Prahou u příležitosti oslav třiašedesátých narozenin císařeFrantiška Josefa I.. Mladí radikálové je využili k demonstracím svých požadavků za zlepšení národnostních práv Čechů, ale objevovaly se též plakáty proti vládnoucí dynastii a vládě. Demonstranti křikem přehlušili vojenskou kapelu při oficiálním ceremoniálu na Staroměstském náměstí, pak se vydali Celetnou ulicí, provolávali hesla, slovně tupili císaře, rozbili výklady restaurace U císaře rakouského a vývěsní tabule šlechtického kasína. Akce byl osobně přítomen Ziegloser, velmi pravděpodobně také sám Čížek.
Rakouská policie následně začala hromadně zatýkat v řadách české radikální mládeže. Úřední vyšetřovací verze policie pod vedením vyšetřovatele Václava Oliče spočívala v předpokladu existence tajného, tj., úředně nepovoleného, radikálního spolku, který měl protestní a další protirakouské akce (šíření letáků a tiskovin, přemalovávání rakouských státních symbolů atd.). Verzi podporovala i řada indicií, například existence množství drobných, úředně neoznámených spolků mládeže, které se často s odkazem na svůj věk nazývali omladina. stejně jako částečně smyšlená svědectví několika českých konfidentů, Dále policie na udání dvacetiletého Rudolfa Mrvy zatkla Jana Zieglosera, v jeho domě pak našla schovaný hektograf, který Ziegloser předtím důvěřivě ukázal Mrvovi. Zatčeni byli i jeho spolupracovníci, včetně Václava Čížka Čížek byl zároveň propuštěn ze služeb Josefa Herolda.
Celkem 38 zatčených tzv. omladinářů bylo vězněno v Novoměstské káznici v areálu Novoměstské radnice, všem bylo mezi 16 a 31 lety. Mezi další zadržené patřili například politici Alois Rašín, právník Karel Stanislav Sokol, redaktor Josef Škába, básník Stanislav Kostka Neumann, bratři Antonín a Alois Hajnové nebo novinář Antonín Pravoslav Veselý. Po Mrvově brutální vraždě dvěma jeho přáteli O. Doležalem a F. Dragounem jakožto pomsty za udavačství byl při nové vlně zatýkání zadržen také Antonín Čížek II. a obviněn z podílu na násilném činu. Ve vězení je navštěvovali některé osobnosti českého politického života, včetně Tomáše Garrigue Masaryka, kteří vynášeli ven z vězení motáky.
Soudní líčení
Soudní proces s Omladinou probíhal v soudní síni Novoměstské káznice začátkem února1894, tribunálu předsedal soudní rada Krčmář, skupinu hájilo několik obhájců v čele s JUDr. Baxou. Alois Rašín napadal celý proces pro absenci jeho právního základu. Jednání za mimořádného veřejného zájmu a masivní účasti příchozích probíhala mimořádně emotivně a byla často přerušována výkřiky z davu či z řad souzených. Mezi těmi vynikal především Václav Čížek, jako jeden z nejhorlivějších řečníků. Několikrát byl napomínán pro pohrdání soudem a jeho nepoddajné chování u soudu se pak též projevilo na výši jeho trestu.
„
Předseda (ve velkém vzrušení): »Vyzývám obžalované naposledy, aby se vzdálili. Jinak užiji zákona a každý přičti si následky sám.« Hrobové ticho. Obžalovaní konečně opouštějí porotní síň, ale zůstávají státi v čekárně. Oddělení stráže s nasazenými bodáky za nesmírného křiku, soptění a zlořečení žene vyšetřované, »Rudý prapor« v pravém slova smyslu řvoucí, do cel. Jednotlivci, mezi nimiž vyniká V. Čížek, rozhalují košile, nastavují prsa a volají v děsném vzteku: »Bodněte! Vrahové!
Nejvyšší tresty odnětí svobody byly nakonec uděleny 14. února 1894 ve výši: Janu Ziegloserovi (8 let), Václavu Čížkovi (6 let), Františku Synáčkovi (6 let), Bořivoji Vajgertovi (5 let), H. Hradcovi (5 let), B. Štichovi (5 let), dalších 62 odsouzených dostalo tresty vězení v délce od několika měsíců do tří a půl roku[3]. Odsouzení se rozsudek dozvěděli až toho dne večer díky propašovaným novinám. Druhý proces ve věci tzv. Omladiny se odehrál od 13. do 20. března s obviněnými ve věci vraždy Rudolfa Mrvy, Antonín Čížek II., který skupinu háji, dosáhl ve svém případě plného osvobození, mimo jiné díky tomu Doležal a Dragoun se později k vraždě sami doznali. Odsouzení podle politických paragrafů byli uvězněni v nově postavené plzeňskévěznici na Borech, odsouzení podle kriminálních paragrafů (výtržnictví apod.) byli umístěni do Pankrácké věznice v Praze.
Čížkovi byla, stejně jako dalším důležitým postavám procesu, nařízena samovazba. Čížek ve vězení propadal depresím, pokusil se také neúspěšně o sebevraždu, po které byl na čas přemístěn mezi ostatní vězně. Ve vězení tvořil také krátké texty, popěvky a parodie na známé písně.
Amnestie a úmrtí
Téměř všichni odsouzení v procesu s tzv. Omladinou byli v blízké době postupně propuštěni. Čížek, podobně jako například Rašín, Sokol, Škába a mnozí další odmítali vězení opustit, aby podtrhli nesmyslnost procesu. Poslední věznění nakonec vyšli 5. listopadu1895 na svobodu v rámci amnestie vyhlášené předešlého dne, mezi nimi i Václav Čížek. Jeho psychický stav byl ale nadále špatný, velmi těžce nesl fakt, že Jan Ziegloser nebyl propuštěn, dva z odsouzených navíc ve vězení zemřeli na tuberkulózu. Krátce po svém návratu do Prahy navštívil Čížek K. J. Sokola, kterému řekl o svém plánu spáchat atentát na českého místodržícíhohraběte Thuna von Hohensteina. Sokol jej od plánu odrazoval, nakonec dal Čížkovi nějaké peníze a rozloučili se. Čížek si za peníze pořídil revolver, kterým se 7. listopadu večer na Václavském náměstí třemi ranami postřelil do hrudi.
Václav Čížek zemřel v bolestech 8. listopadu 1895 v nemocnici u Apolináře na následky svých zranění. Jeho přátelé mu uspořádali velkolepý pohřeb, tělo bylo uloženo na Olšanských hřbitovech.[4]
Rodinný život
Zda jde v případě Václava Čížka a dalšího obžalovaného Antonína Čížka II. o shodu příjmení, či je pojil příbuzenský vztah, není jasné.
