Italský konstruktér Vittorio Cuniberti dostal roku 1899 za úkol navrhnout novou třídu bitevních lodí vyzbrojených osmi 203mm kanóny, 150mm pancéřováním a dosahující vysoké rychlosti 22 uzlů při výtlaku 8000 tun. Tento projekt sice nebyl realizován, Cuniberti ale pokračoval návrhem bitevní lodi o výtlaku 13 000 tun, která by svou rychlostí překonávala pancéřové křižníky tehdy konkurenčního britského a francouzského námořnictva. Vznikla tak dobovými experty pozitivně přijatá třída Regina Elena. Ve stavební programu z roku 1901 byly objednány dvě jednotky pojmenované Regina Elena a Vittorio Emanuele a v následujícím roce 1902 ještě druhý pár Roma a Napoli.[2] Po jednom páru postavily v letech 1901–1908 italské loděnice Arsenale di La Spezia a loděnice Cantiere di Castellamare di Stabia.[1]
Vyřazena 1927. Do roku 1932 stacionární cvičná loď.
Napoli
Castellamare di Stabia
21. října 1903
10. září 1905
1. září 1908
Vyřazena 1926.
Konstrukce
Základní uspořádání třídy
Jednotlivá plavidla se mírně odlišovala výtlakem, pohonem, pancéřováním i výzbrojí. Plavidla měla smíšenou hlavní výzbroj kombinující kanóny dvou různých ráží. Hlavní výzbroj tvořily dva 305mm kanón v jednodělových věžích na přídi a na zádi, které doplňovalo dvanáct 203mm kanónů ve dvoudělových věžích na bocích trupu. Lehkou výzbroj představovalo šestnáct 76mm kanónů (Roma a Napoli nesly dokonce dvacet čtyři 76mm kanónů). Výzbroj doplňovaly dva pevné 450mm torpédomety.[1]
Pohonný systém prvního páru Regina Elena a Vittorio Emanuele tvořilo 28 kotlů Belleville a dva parní stroje s trojnásobnou expanzí o výkonu 19 299 hp, které poháněly dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 20,8 uzlu.[1]Roma a Napoli byly vybaveny 28 kotly Babcock & Wilcox. Dosah byl 5000–10 000 námořních mil při rychlosti 10 uzlů, nebo 1700 námořních mil při rychlosti 19 uzlů. Nejrychlejší jednotka Napoli dosahovala rychlosti až 22,15 uzlu.[2]
