Tung Čchi-čchang (čínskypchin-jinemDǒng Qíchāng, znaky董其昌, 1555–1636), byl čínský učenec mingského období. Proslul jako malíř, kaligraf a mimořádně vlivný historik a teoretik umění, autor „teorie severní a jižní školy“.
Tung Čchi-čchang pocházel z Chua-tchingu v prefektuře Sung-ťiang (dnes je Chua-tching městys v městském obvodu Ťia-ting v Šanghaji).[1] Od mládí byl uznávaný učenec, v pětatřiceti letech (1589) složil palácové zkoušky – nejvyšší stupeň úřednických zkoušek – a získal hodnost ťin-š’. Poté sloužil ve státní správě, časem z nižších regionální úřadů postoupil výše, až roku 1621 dosáhl jmenování náměstkem ministra obřadů. Do politiky se nevměšoval, místo ní se věnoval umění – poezii, kaligrafii, malířství. Oblíbil si buddhismus v jeho čchanové verzi, přičemž dle svých slov, dosáhl „náhlého osvícení“. Ještě více se věnoval taoismu, přitom však plně sdílel morálku a etiku konfuciánství.[1] Vynikal v literární kompozici, malbě i kaligrafii.[2] Byl také sběratel a znalec, na mnoha dílech se zachovala jeho hodnocení a nápisy.[3]
Své názory na teorii a historii umění vyložil v několika pojednáních, zejména v Chua-č’ (畫旨, Smysl malířství) a Chua-jen (畫眼, Prohlídka malířství).[1] V nich představil „teorii severní a jižní školy“.[2] Prohlásil, že tchangský malíř Li S’-sün (653–718), který tvořil barevné zelenomodré krajiny, byl zakladatelem severní školy tíhnoucí k profesionální malbě líbivých děl na zakázku; kdežto tchangský malíř Wang Wej (asi 699–760) byl podle něj zakladatel jižní školy tvořící pouze tuší, literátského malířství snažícího se o vyjádření myšlenek tvůrce a neohlížejícího se na materiální prospěch. Jižní směr považoval za umělecky hodnotnější.[4]
K reprezentantům severní školy po jejím zakladateli počítal jeho syna Li Čao-taoa; pak severosungské Čao Kana, Čao Po-ťüa, Čao Po-sua, jihosungské Ma Jüana a Sia Kueje. Jižní školu reprezentovali kromě Wang Weje také tchangští Čang Cao, Ťing Chao, Kuan Tchung z období pěti dynastií, sungští Kuo Čung-šu, Tung Jüan a Ťü-žan, Mi Fu a Mi Jou-žen, čtyři jüanští mistři.[3] Za cíl umělce považoval ne zpodobení vnějšího vzhledu okolního světa, ale vystižení vnitřní, duchovní, podstaty zobrazovaného. Proto si necenil dekorativnosti a povrchní líbivosti profesionálních malířů. Zdůrazňoval nutnost studia mistrů minulosti, snahu o souznění s duchem jejich prací, současně však odmítal prosté kopírování jejich děl.[1] Jeho názory byly po staletí velmi vlivné, s přehodnocováním „teorie severní a jižní školy“ se začalo až ve 20. století.[2]
Psal i o dějinách kaligrafie, přičemž vyzdvihoval oba Wangy (Wang Si-č’a a Wang Sien-č’a). Mistry svého sungťiangského regionu stavěl výše než kaligrafy ze Su-čou.[4]
Ve svém díle v kaligrafii vycházel ze stylu Čao Meng-fua a Wen Čeng-minga, v malbě Tung Jüana a Ťü-žana. Maloval především monumentální krajiny, Své zásady aplikoval i na ně, s lehkostí mísil variace na styly minulých mistrů aniž by opakoval nějaké konkrétní dílo, čímž vytvářel dojem originality.[1]
._Album_leaf.1621-24_Nelson-Atkuns_Museum.jpg)
