Továrna Ignaz Ginzkey & Co.
Účel stavby
v minulosti: továrna na koberce v současnosti: sklady, telekomunikační věž, kulturní centrum
Základní informace
Sloh	moderna
Architekt	Leopold Bauer
Výstavba	1916-1919, 1924
Materiál	železobeton
Stavebník	Willy Ginzkey
Poloha
Adresa	Vratislavice nad Nisou, Česko Česko
Ulice	Rumburská
Souřadnice	50°44′34,06″ s. š., 15°5′11,01″ v. d.
Továrna Ignaz Ginzkey a Co.
Další informace
Rejstříkové číslo památky	105775 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Soubor staveb továrny na koberce Ignaz Ginzkey & Co. (Teppich- und Deckenfabrik Ignatz Ginzkey & Co., Maffersdorf) je industriální památka v Liberci-Vratislavicích nad Nisou.^[1]

Továrnu na koberce a přikrývky ve Vratislavicích nad Nisou vybudoval Ignaz Ginzkey (1819–1876) v letech 1847–1872. Jeho syn Willy (Wilhelm) Ginzkey (1856–1934) těsně před první světovou válkou pověřil architekta Leopolda Bauera celkovou přestavbou továrny.^[2] Projekt obsahoval zbudování nového energetického centra s vlastní elektrárnou a elektrifikaci celého závodu, dále zbudování nových výrobních a skladových hal, vstupní brány, dělnického sídliště s obchody, školou, divadlem a sportovišti. Tento projekt byl prezentován v knize Gesund wohnen und freudig arbeiten : Probleme unserer Zeit z roku 1919.^[3]

Z velkorysého projektu byla ale realizována pouze malá část. V letech 1916-1919 byla vybudována kotelna, elektrárna a zauhlovací a vodárenská věž. Ve velmi redukovaném rozsahu byla postavena budova skladu v roce 1924.^[4] Ještě v roce 1929 projektoval Bauer novou přádelnu. Ani ta ale nebyla realizována.

Po znárodnění továrny zde pokračovala výroba koberců (například populární Kovral) až do roku 1990.

V roce 2015 byly čtyři objekty zapsány jako kulturní památka (soubor staveb továrny na koberce Ignaz Ginzkey & Co.)

Vodojemy průmyslových objektů bývají spojovány s jinými objekty. Častá je například kombinace vodojemu a továrního komínu. Kombinace vodojemu a zauhlovací věže je ale zcela unikátní. Výrazné architektonické zpracování z ní dělá charakteristickou dominantu továrny i celého města.

V podzemním podlaží byl zásobník pro kvalitnější uhlí, které bylo přiváženo po železniční vlečce až k patě věže. V prvním a druhém nadzemním podlaží byla umístěna strojovna, která zajišťovala dopravu uhlí a vody. Zásobník na uhelný prach a mour byl ve střední části věže, kam byl z vagonů čerpán pomocí vysavače. Zde byl míchán s uhlím a dopravníkem v mostku přes silnici přemisťován do kotelny. Nad touto úrovní se nacházel vodojem, jehož nádrž je snýtována z ocelových plátů. Vodojem sloužil výhradně pro potřeby provozu továrny. Nad vodojemem je vyhlídková terasa s malým osmibokým altánem. Věž je spojena s budovou kotelny zauhlovacím mostem o dvou obloukových polích.

Nosná konstrukce stavby je železobetonovým skeletem na půdorysu pravidelného dvanáctiúhelníku, stropy jsou trámové, v prvních dvou podlažích s centrálním sloupem a paprskovitými trámky. Strop nesoucí vodojem je z masivních železobetonových trámů.^[5]

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byla změněna technologie vytápění z uhlí a uhelného prachu na mazut. Vodojem byl přebudován na zásobník mazutu.

Stavba v devadesátých letech 20. století ztratila svou funkci. Od té doby je využívána pouze jako nosič vysílačů telefonních operátorů.

O záchranu a zpřístupnění věže se od roku 2015 zasazuje spolek dobrovolníků AvantgArt, vedený Jitkou Jakubičkovou. Dobrovolníci věž vyčistili a zpřístupnili dolní dvě podlaží. Konají se zde výstavy, koncerty, společenské a zábavní akce^[6] a symposia^[7].

Budova kotelny s elektrárnou má obdélníkový půdorys. Na západní straně je spojena mostkem se zauhlovací a vodárenskou věží. Elektrárna se nacházela na severní straně objektu. Cihlový tovární komín prochází střechou kotelny. V kotelně jsou zbytky původních kotlů.^[8]

Mostek spojuje zauhlovací věž s kotelnou, původně jím vedl pásový dopravník transportující uhlí. Most je postaven z cihelného zdiva, most je dvouobloukový se středním pilířem. Vnitřní prostor je osvětlen okny, v průčelí jsou prostřídána se okny slepými. Můstek je kryt sedlovou střechou. Po přestavbě kotelny na mazut tudy vedlo mazutové potrubí.^[9]

Silniční most přes Lužickou Nisu umožňuje přístup do areálu továrny od jihu. Dnes je součástí místní komunikace v Rumburské ulici.

• In: HLUŠIČKOVÁ, Hana. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-160-4. Svazek IV. díl (Š - Ž).
• BAUER, Leopold. Fabriksanlage der Firma Ginzkey. Der Architekt. 1919, roč. 22, s. 96–97. (německy) 
• BERAN, Lukáš; VALCHÁŘOVÁ, Vladislava. Industriál Libereckého kraje : technické stavby a průmyslová architektura : průvodce. V Praze: ČVUT, Výzkumné centrum průmyslového dědictví, 2007. 281 s. ISBN 9788001037980, ISBN 8001037983. OCLC 190753911 Kapitola 153 Ignaz Ginzkey a Co., výroba koberců, s. 122. 
• VYBÍRAL, Jindřich. Leopold Bauer : heretik moderní architektury. 1. vyd. Praha: Academia, 2015. 583 s. ISBN 9788020024176, ISBN 8020024174. OCLC 910834320 Kapitola Nejcharakterističtější stavby moderní doby, s. 341–345. 
• VYBÍRAL, Jindřich. Vodojem jako architektonický skvost : Vodárenské věže v Čechách na přelomu 19. a 20. století. Dějiny a současnost. Dostupné online. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Továrna na koberce Ignaz Ginzkey na Wikimedia Commons
• Zauhlovací a vodárenská věž s elektrárnou na stránkách projektu Liberec : Reichenberg
• DVOŘÁK, Václav; ROUS, Ivan; BERAN, Lukáš. Ignaz Ginzkey a Co., výroba koberců. Industriální topografie [online]. Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT, 2004 [cit. 2019-03-30]. Dostupné online. 
• Zauhlovací věž a věžový vodojem. Databáze vodárenských věží [online]. Společenstvo vodárenských věží [cit. 2019-03-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-30. 
• Zauhlovačka na stránky spolku AvantgArt, z. s.
• Ginzkeyho továrna na koberce - Vratislavice na stránkách fabriky.cz