Tonutí neboli laicky topení se je situace, při níž dochází ke vdechnutí vody, zřídka jiné kapaliny. Hlavním poškozením je život ohrožující nedostatek kyslíku – hypoxiemozku. Smrt způsobená tonutím se nazývá utonutí nebo utopení se.
Může postihnout plavce i neplavce, mimo vodu například horolezce při prudkých lijácích v lezeckých komínech. Způsobí je vdechování roztříštěného aerosolu tvořícího se těsně nad hladinou při plavání nebo ležení na vodní matraci za prudkého deště a větru.
Tonutí je často rychlé a nenápadné, křik a držení rukou nad hlavou je spíše výjimkou. Tonoucí není schopen se nadechnout, proto nekřičí, zdvižené ruce jej zatlačují pod hladinu, takže se spíše zaklání a pohybuje rukama těsně pod vodou.[1]
Hlava ponořená, ústa na vodní hladině
Hlava zvrácená dozadu s otevřenými ústy
Oči skelné a prázdné, výrazy strachu na obličeji
Zrychlené dýchání nebo lapání po dechu
Snaha plavat určitým směrem, ale bez efektu
Snaží převrátit na záda, aby splýval
Chaotické pohyby končetin pod hladinou
Ponoření, polykání
Tonutí ve vlastním slova smyslu začíná, když člověk není schopen udržet ústa nad vodou. Ke vdechnutí vody dochází v pozdější fázi.[2].
Při záchranných opatřeních může křísený vodu masivně zvracet. Při podstatně těžším stavu voda pasivně vytéká jícnem a může zatéct při umělém dýchání do plic.
Vdechnutí vody, případný laryngospasmus
Tonutí vzniká v 85 % vdechnutím vody poté, kdy postižený vodu polykal. Z plic nelze vodu vylít žádnými manévry, velmi rychle se vstřebá.
V 15 % laryngospasmus – podvědomé (reflexní) uzavření hlasivek, např. po skoku do studené vody zabrání vdechnutí vody do plic, ale vede rovněž k život ohrožujícímu nedostatku kyslíku. Dříve bylo označováno jako suché tonutí. Stah hlasivek se někdy uvolní sám, někdy je nutné krátkodobé prodechování v rámci kardiopulmonární resuscitace
Po proběhlém dušení (při zavřených i otevřených hlasivkách) dochází k úplnému ochrnutí svalstva a někdy je voda opět vdechnuta. Voda v plicích se vstřebává do krve (rozdíl mezi sladkou a slanou vodou není pozorován). Dochází k poškození plicního surfaktantu.
Sledování, případná hospitalizace u lidí, kteří pod vodou ztratili vědomí (možný vznik otoku plic)
Opuštěné pojmy
Původně bylo rozlišováno tzv. primární tonutí u zdravého člověka a sekundární tonutí například při epileptickém záchvatu, při poranění míchy po skoku do mělké vody, při infarktu nebo cévní mozkové příhodě, při zpomalení činnosti srdce ve studené vodě atd.
Sekundárním tonutím však byl označován i následný otok plic (plicní edém), který se může po tonutí rozvinout i po několika hodinách.
Pojmy primární, sekundární, suché, tiché a odložené tonutí nejsou odborně používány. Neovlivňují ani postup ani prognózu pacienta a jsou hodnoceny jako matoucí.[4]
Přestalo být rozlišováno utonutí v sladké a slané vodě – mimo laboratoř není pozorován rozdíl[5]
Pojem suché tonutí je nadále používán v médiích u naprosto odlišných příčin smrti, víceméně souvisejících s koupáním. Zprávy jsou bez uvedení lékařského nálezu, často z sekundárních zdrojů:
smrt nastává delší dobu po koupání, lze uvažovat o pneumotoraxu, zánětu plic bakteriálním či chemickém[7]
některé popisy jsou velmi znejisťující pro rodiče[8]. Medicínsky však není popsán případ úmrtí po hodinách či dnech, kdy by nedošlo k postupnému rozvoji příznaků[4]. Pacienti po resuscitaci musí být vždy medicínsky sledováni.
↑PIA, Frank. Drowning: New Perspectives on Intervention and Prevention. Redakce Fletemeyer John R.. [s.l.]: [s.n.], 1999. Dostupné online. ISBN978-1-57444-223-6. Kapitola Chapter 14: Reflections on Lifeguard surveillance programs, s. 234.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Článek o problematice tonutí v ČR. www.zachranny-kruh.cz [online]. [cit. 2011-08-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-06-24.
↑ ab Hawkins, SC; Sempsrott, J.; Schmidt, A. "Drowning in a Sea of Misinformation: Dry Drowning and Secondary Drowning". Emergency Medicine News. Archived from the original on 7 August 2017. online
ŠTEFAN, Jiří; MACH, Jan. Soudně lékařská a medicínsko-právní problematika v praxi. Praha: Grada, 2005. 248 s. ISBN80-247-0931-7. Kapitola Utopení, s. 66–69.