Záměr Tomáše Akvinského církevní hierarchie ihned neocenila. Zpočátku ho církev přijímala s obavami a nedůvěrou, a teprve postupně si tomismus vydobyl uznání scholastických teologů. Padesát let po smrti byl Tomáš prohlášen Vatikánem za svatého. Jeho učení se stalo ve scholastice převládajícím systémem.[1] Avšak ve stoletích, jež následovala po úznaní tomismu (14.–18 stol.), byl vliv idejí Tomáše Akvinského značně oslaben a katolická církev i její ideologie postupně pozbývaly své někdejší síly a autority. Koncem 19. století však tomismu nadcházejí lepší časy. Začíná dlouhé období tomistické renesance.[2] Významným mezníkem v restauraci tomismu byla encyklika Aeterni Patris, která měla podtitul O obnovení výuky křesťanské filozofie v duchu andělského doktora, svatého Tomáše Akvinského v katolických školách. Novotomismus byl tak prohlášen za jedinou pravou filozofii, která je v souladu s křesťanskými dogmaty.[3]
