Tetourové z Tetova byli starý český i německý rytířský rod z Tetova (německy Tettauer von Tettau v dnešním Braniborsku), který povýšil do panského stavu.
Historie
Původ rodu
V Braniborsku je tento rod doložen už roku 1220, kdy je zmiňován v listinných dokumentech Lupoldus de Tettowe jako svědek. Název obce (česky Tetova) se vyvinul z Tetthaw 1451 na Tetaw 1455 a 1499 Tettaw na Tetten v roce 1590 a Tettau 1604. Od roku 1370 byla obec Tettau součástí zemí Koruny české. Vztah obce Tetova s údajným obydlím kněžny Tety, druhé Přemyslovy dcery, je pouhou domněnkou. Erb později, za podivných okolností převzal rod Kinských.[1]
V českých zemích
Hrad Malenovice
V roce 1306 byli v Čechách přijati do panského stavu, koncem 14. století přišli na Moravu, kde se již roku 1402 objevili na zemském sněmu v Brně. Získali zejména na jihovýchodní Moravě významné majetky, ale již v 17. století se jejich jméno neobjevuje mezi moravskou šlechtou. Na Moravě vlastnili Tetourové Zlín (1485 Vilém Tetour, 1516 Jan Jiří a Václav, po nichž ve správě majetku následovali Jindřich a Burian. Ti také své dědictví roku 1590 prodali), Luhačovice (1563 Jindřich Tetour, 1579 Burian Tetour, 1585 Václav a Vilém, kteří to roku 1590 prodali), Malenovice (1492 Vilém Tetour, 1498 Jan, Jiří a Václav Tetour – od roku 1547 nejvyšší zemský písař. Od roku 1563 Burian Tetour, který Malenovice roku 1570 prodal), Šarovy (1532 prodává Václav Tetour), Nový Světlov (1563 Jindřich, 1579 Burian, 1585 Václav, který panství roku 1594 prodává), Veselou (Václav a Vilém (1578–87)), Vizovice (Václav 1592–1600), Doubravy (1592 prodává Václav Tetour), Bánov (získal Burian Tetour, po kterém následovali 1560 František Kašpar a roku 1572 Bedřich, po kterém majetek vlastnili bratři Václav a Vilém až do prodeje roku 1589), Bezměrov, Hradisko a Zlobice (Václav 1500–1520).
Příchod do Čech není dostatečně doložen, prameny se v některých údajích rozcházejí. Podle pozdějších pramenů měl být prvním Tetourem přistěhovaným do Čech Kašpar Tetour (též Tetaur), který zde držel roku 1440 Nejdek. Poté přišli nezávisle na sobě další příslušníci rodu, z nichž nejznámějším je Vilém Tetour z Tetova, který se svými pěti bratry koncem 15. století sloužil Rožmberkům a často je zakládal i finančně.[2] Podle dobového renesančního portrétu s erbem, který je dnes umístěn ve vstupním sálu zámku Hluboká, se nejméně jedna Tetourovská dívka (dosud neurčená) vdala za některého Rožmberka.
Podle některých historických pramenů potomci rodu Tetourů z Tetova přešli z Braniborska v 15. století na jižnější česká území. V mezidobí ovšem, již kolem roku 1316, jsou Tetourové dokumentováni v Čechách, kde sloužili jako hejtmanové králi Janu Lucemburskému.
"Osvícenost knížectva, urozenost panstva, udatnost rytířstva svoboda, krása, mladost, spanilost, čestnost, mír a rozum. Když statku nemáš aneb jej snad marně zmrháš, z ničeho strach míti nebudeš, špatnějším mezi lidmi slúti budeš." (Nápis v Malovaném sále na hradě Malenovice, výzdoba z let, kdy hrad držel Vilém Tetour z Tetova, L.P. 1541).
Vilém Tetour z Tetova († asi 1496–1498) měl pověst dobrého válečníka. Působil jako hejtman Jana z Rožmberka a později ve vojsku uherského a českého krále Matyáše Korvína. V 80. letech 15. století se Vilém Tetour stal vrchním velitelem jeho žoldnéřů.[3] Jako jeden z velitelů Matyášovy Černé roty (katolické), bojoval proti Turkům na jižní hranici, nejvíce v okolí dnešního Bělehradu, ale zúčastnil se i obrany Vídně proti Turkům. Král Matyáš mu za dobré služby věnoval mimo jiné zlínské panství. Vilému Tetourovi z Tetova se dařilo i jako správci Zlína a zakoupeného hradu Malenovice, čímž prokázal jistou osobnostní všestrannost, kterou dokazuje i fakt, že se stal jedním ze zemských soudců.[4] Po Matyášově smrti přešel do služeb krále Vladislava Jagellonského, kterému mimo věrné služby také půjčoval peníze. Ne všechny dobové zprávy o tomto rytíři však hovoří pozitivně, město Valtice na Moravě jeho aktivity popisuje takto: Z řady nájezdů do této oblasti připomínáme alespoň útok jednoho z polních hejtmanů Matyášových zmíněného Viléma Tetoura z Tetova. Tento zpronevěřilý český feudál se pokusil v roce 1468 náhlým nočním útokem – stejně jako v Mikulově – dobýt hradby Valtic, byl však odražen a s nezdarem se vrátil nazpět.[5]
Po smrti jednoho z představitelů rodu, mladšího Jana Tetoura ze Zátvoru a Středokluk, roku 1596[2] po kterém zůstalo několik nezaopatřených potomků, se poručníky těchto sirotků stali (pravděpodobně) vzdálení příbuzní z rodu Vchynských, konkrétně Radslav Vchynský († 1619), který si podvodem přivlastnil rodový erb a výsady panského stavu rodu Tetourů.[2] Tato událost je jen nepřímo doložená, protože mezi tím došlo 2. června 1541 k požáru na Pražském hradě a staré české Zemské desky mimo jediný díl zcela shořely. Závažný zločin Radslava je zdokumentován v pramenech současníků a rodových vzpomínkách rodu Kinských. Zcizením (sjednocením) rodového erbu připravil Radslav Vchynský (Kinský) Tetourovským potomkům nezáviděníhodnou budoucnost. Nejen, že postupně chudli, až přišli o rodový majetek, ale ztratili i kontinuitu s významnými předky. Zločin Radslava Vchynského, později Kinského se táhne českými dějinami a ovlivnil mnoho jeho nepřímých potomků, přesto, že rod Kinských získal na slávě, proslulosti i bohatství.
Rod Tetourů sídlil v Čechách i na Moravě až do počátků 17. století. V pozdějších letech se rozdělil do dvou zemských větví. Česká vlastnila statky ve středních a východních Čechách (Suchdol, Vrchlabí, Vlksice, Kácov, Středokluky a další). V polovině 17. století se přestává v dokumentech tato větev objevovat. Mnoho příslušníků rodu opustilo Čechy kvůli protestantské víře, jiní pak, přesto, že byli katolíky a nebyli pronásledováni, nebyli tak obratní jako jejich předci, ztráceli majetek, chudli a postupně splynuli s běžným obyvatelstvem. Dá se předpokládat, že ztráta výlučnosti erbu a nároku na příslušnost k vysoké šlechtě postihla degradací celý rod Tetourů. Nedokázali se bránit poručníkovi-uzurpátorovi, který je podvodem připravil o to nejcennější, dědictví zásluh vlastních předků. Přes odpor některých českých a moravských pánů a ve zmatku třicetileté války byl po dlouhých letech čekání královským Majestátem zohledněn společný erb pro oba rody, kterým de facto panský stav přešel z Tetourů na Vchynské, kteří této výhody využívali a využívají až dodnes.
V 19. století žili členové rodu Tetourů v Prusku a Sasku jako svobodní páni a považovali se za starou českou šlechtu (von Tettau). Část rodu se v 17. století odstěhovala do Bavorska, kde založila další vesnici, dnešní Tettau a Kleintettau. Byli vlastníky skláren a porcelánek.
Všichni dnešní Tetourové, žijící v Čechách a na Moravě, ale zřejmě i v Nizozemí, Německu a dalších evropských zemích jsou potomky tohoto šlechtického rodu. Ještě na konci 18. století se Tetourové vyznačovali progresivní aktivitou, například při organizaci a financování stavby Vchynsko-Tetourovského kanálu na území dnešní Šumavy.
Erb
Původně nosili v červeném štítě tři stříbrné vlčí zuby, později k nim přibyla zlatá břevna s šesticípou hvězdou v modrém poli. Královským Majestátem z 21. března 1596 sjednocení erbu pro Karla, Zdeňka a Václava Tetoura z Tetova a Radslava a Jaroslava Vchynské z Vchynic v podobě: "Tři bílé zuby vlčí k levé straně skloněné v červeném poli, helm a dvě křídla proti sobě roztažená, pravé červené a levé bílé barvy, fafrnochy pak od helmu vytažené, po stranách z štítu pověšené, červené a bílé barvy."[7] Příslušníci rodu Tetourů ale tento výnos nerespektovali a i v pozdějších dobách používali vlastní erb ve starších podobách, které se značně liší od údajů určených posledním Majestátem.
Svou původní jednoduchostí erb dosvědčuje starobylost, protože se v nejstarší heraldice používaly jen prosté symboly[4] Důvody, proč rod Tetourů dostal do znaku tři vlčí zuby je dnes neznámý. Je možné polemizovat, šlo-li vůbec o vlčí zuby, nebo jen tři trojúhelníky. Během staletí se v rodovém erbu místo vlčích zubů objevují i tři plameny. Do začátku 17. století zastávali příslušníci rodu Tetourů z Tetova přední místa v administrativě Českého království, jak dokládají malované erby na stropech a ostění sálů Zemských desk a bývalého Trůnního sálu ve Starém královském paláci na Pražském hradě.[8]
↑SEDLÁČEK, Augustin. Pýcha urozenosti a vývody u starých Čechův a Moravanův. V Praze: Nákladem Královské České společnosti nauk, 1914. 111 s. S. 11–13.
