PROFILPELAJAR.COM

Teorie demokracie (řecky: demos = lid; kratein = vláda, tedy vláda lidu) je obor vědy, který se zabývá podstatou hodnot i funkčních zákonitostí obsahu a procesů demokracie.

Jako všechny obory obsahuje celou řadu jednotlivých teorií demokracie různých konceptů i východisek a samozřejmě i závěrů. Uvažování o různých formách a součástech demokracie od jejího počátku v 6. a 5. století př. n. l., kdy se v Řecku začaly rodit první demokratické obce, vedlo až po různé současné moderní koncepty a je provázeno vývojem představ o nejlepších a nejhorších podobách, formách a podmínkách demokracie, zformulovaných do těchto jednotlivých teorií.

Klasifikace

Typologie I. – základní

Teorie demokracie můžeme rozdělit na jednotlivé typy:

Normativní teorie demokracie stanoví, jaké podmínky musí být společností dodrženy, aby se systém mohl nazývat demokratickým. Také definuje, co je ideálem demokracie.
Empirická teorie demokracie se zabývá skutečnými, reálně existujícími formami demokracie ve světě. Porovnává jednotlivé demokratické formy společností navzájem, sleduje její vývoj v čase a snaží se zjistit sociální předpoklady k tomu, aby se mohla demokracie rozvinout a udržet. Někteří vědci ji taky označují jako realistickou teorii demokracie.
Funkční teorie demokracie se nachází někde mezi normativní a empirickou teorií demokracie. Studuje především schopnost uplatnění demokratických ideálů v reálně existujících demokraciích.

Typologie II. – podle části demokratického procesu

Teorie demokracie lze také rozdělit na základě toho, na jakou část politického procesu kladou důraz:

Procesní teorie demokracie, které studují mechanizmy, prostředky, „vstupy“, jimiž lze naplnit. realizovat ideál vlády lidu ve společnosti.
Výsledkové teorie demokracie se naopak zabývají úrovní demokratičnosti výsledného stavu, „výstupů“ politického procesu.

Typologie III. – stratifikační

Teorie Stratifikace demokracie dle výkonu vlády lidu (exekutivy):

Přímá demokracie, jednostupňová, v níž lid je svrchovaným tělesem a vykonává svou moc přímo sám bez zástupců.
Nepřímá (zastupitelská, reprezentativní) demokracie, je taková forma vlády, v níž lid vykonává moc skrze své volené zástupce, případně prostřednictvím jimi volených zástupců (orgánů) u vícestupňové.

Typologie IV. – podle oblasti

Dělení teorií demokracie dle oblasti:

Politická demokracie – demokracie, v níž se rozhoduje primárně v politické oblasti, předně v rovině státu, ale také na nižší (místní) či vyšší (nadnárodní) úrovni.
Sociální demokracie – demokracie, která je postavená na sociálním postavení jednotlivců, na obecných podmínkách jedinců ve společnosti.
Ekonomická demokracie – může být chápána jako demokracie, ve které existuje téměř rovnost ekonomických podmínek a šancí jedinců v rámci společnosti, nebo jako demokracie, ve které existuje demokratická participace pracujících na řízení podniků.

Typologie V. – podle zapojení občanů

Dělení teorií demokracie dle zapojení občanů ve správě státu:

Participační demokracie (také participativní demokracie) – v níž se co největší množství jedinců a kolektivních subjektů podílí na co největším počtu rozhodnutí.
Elitní demokracie – lid vládne jen díky aktu politických voleb, všechna ostatní rozhodování přináleží zvoleným elitám.

Typologie VI. – podle zájmů

Dělení teorií demokracie dle zájmů ve společnosti:

Pluralitní demokracie, v níž dochází k soutěžení velkého počtu dobře definovaných skupin, které zastávají partikulární zájmy, a které jsou oddělené od státu.
Neokorporativní demokracie, která je založená na vzájemném propojení zájmových skupin se státem.
Proximitní demokracie (též sousedská, místní demokracie) – představuje schopnost a možnost obyvatel regionu rozhodovat si o svých věcech sami, lokálně, být relativně soběstačný v řízení chodu společnosti (ekonomická, politická, sociální, finanční soběstačnost, případně i v zajištění obchodu a produkce klíčových komodit a služeb) a být na takovou soběstačnost připraven pro období krize a společenských otřesů. Proximitní demokracie vzdoruje některým externalitám globalizace a omezuje některé její aspekty, zejména globalizaci ekonomickou a finanční (volně podle J. Kellera) ^[1] Účast občanů na řízení místních veřejných služeb není jen místní tradicí nebo požadavkem "zdola", ale patří od konce 20. století mezi jeden z nových požadavků moderního demokratického státu. Protože se pravidelná či občasná volební účast na výběru těch, kdo spravují dané území, může zdát nedostatečná, zavádí v některých zemích zákonodárce opatření vedoucí k prohloubení místní demokracie. Proximitní demokracie spočívá ve značné míře na informacích, měla by fungovat uspořádaně a pokrývat širší oblast lokálního politického prostoru. Většinou se dotýká svobodného přístupu k informacím, možnosti se vjádřit k důležitým stavbám a ekologickým problémům (např. ke změnám urbanistického plánu), Významným prvkem jsou komunikačně–mediální kanály jako např. radniční ^[2] a další lokální periodika, lokální televize, obecní webové stránky. Významnýcm prvkem může být posílení pravomocí samosprávy jako i jejích jednotlivých členů a orgánů. Vedle řádně volené samosprávy mohou fungovat i místní referendum (jako poradní nebo rozhodující orgán), petiční hnutí, tzv. sousedská shromáždění ^[3] (známá např. v Argentině), obecní či obvodní rada starších (tradiční např. v Sýrii), obvodní dobrovolná rada složená z představitelů samosprávy, význačných místních osobností a zástupců občanských sdružení (Francie).