Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

---

Konkrétní problémy: encyklopedický styl; část Závěr ozdrojovat (uvést, kdo to tvrdí), nebo odstranit

Teorie deficitu (neboli Jensenův efekt, Spearman-Jensenova teorie, Teorie kulturního a jazykového zaostávání) mluví o inteligenčních rozdílech mezi lidmi. Může vysvětlovat to, proč školní prospěch nelze zvyšovat dle přání rodičů a učitelů. Tato teorie mluví o vrozených predispozicích pro učení, vzdělávání se, přemýšlení, uvažování a chápání světa. Různé rasy mají různé výsledky v IQ testech. Touto teorií Jensen vysvětluje příčiny rasových rozdílů v inteligenci.

Teorie deficitu se v USA a v dalších zemích rozvinula mimo pedagogiku a psychologii i v jiných vědních oblastech (v sociologii, lingvistice aj.) a začala být označována jako teorie tzv. kulturního a jazykového zaostávání, deprivace. Zformovala se koncepce, která se snaží vysvětlovat vzdělávací neúspěšnost žáků z některých skupin populace tím, že tyto děti trpí ve svých rodinách kulturní deprivací, která je pak brzdou pro jejich školní vzdělávání.^[1]

Arthur Robert Jensen (24. srpna 1923 – 22. října 2012) byl americký psycholog a spisovatel. Byl profesorem pedagogické psychologie na Kalifornské univerzitě v Berkeley.^[2][3] Během svého života se nejvíce zabýval psychometrií a diferenciální psychologií, studiem toho, jak a proč se jednotlivci liší od sebe navzájem. Byl hlavním zastáncem dědičného postavení v přírodě. Zkoumal problematiku úrovně intelektových schopností, jejich genetickou a současně sociální podmíněnost, ve vztahu ke školním procesům. Byl autorem více než 400 vědeckých článků publikovaných v recenzovaných časopisech a pracoval v redakčních radách vědeckých časopisů Intelligence ^[4] a Personality and Individual Differences ^[5].

Na základě měření inteligence u různých skupin respondentů dospěl prof. Jensen k tvrzení, že velká část intelektových schopností jedince je vrozená, a tudíž že na intelektový rozvoj žáka nemá školní vzdělávání tak významný vliv. Jensen dále argumentoval, že tato genetická závislost inteligence je odlišná u sociálních a rasových skupin populace: Některé děti (v USA především černošské) přicházejí na svět s „méně hodnotným“ typem inteligence, tj. jsou geneticky (dědičně) deficitní.^[1]

Autor porovnává a vyhodnocuje výzkumné nálezy o vztahu mezi sociálním prostředím, inteligencí mladých lidí a rovností, případně nerovností v přístupu ke vzdělávání. Dochází k závěru, že i kdyby školy mohly být reformovány tak, aby zajistily každému dítěti stejně kvalitní vzdělávání, nelze očekávat, že společnost dospělých bude více rovná než nyní. Je to z toho důvodu, že faktory sociálního prostředí, individuálních rozdílů v inteligenci, etnického a ekonomického rozrůznění působí natolik silně, že vedou k diferencovaným výsledkům ve vzdělávání dětí. Vzdělávací šance proto nejsou stejné. Muselo by dojít k výrazným sociálním i ekonomickým změnám, aby společnost dosáhla určité rovnosti.

Na základě genetických rozdílů vysvětloval příčiny vzdělávacích nedostatků a nižšího prospěchu u dětí z "nižších sociálních vrstev". Proto IQ ani školní prospěch nelze zvyšovat podle přání, neboť jsou zde biologicky zakotvená omezení, která nelze učením překonat.^[1]

S teorií souvisí Bernsteinova teorie jazykových kódů. Bernstein mluví o jazykových kódech a to o omezeném a rozvinutém. Omezený odpovídá nižším vrstvám a rozvinutý se objevuje u rodin s vyšším formálním vzděláním.^[6]

Jensen rozlišil dvě úrovně intelektových schopností lidí:

1. memorování a asociace myšlenek
2. schopnost volného vytváření pojmů, abstraktního myšlení

Přitom obě úrovně jsou v hierarchickém vztahu, tj. nižší úroveň 1 je předpokladem vyšší úrovně 2. Sociální a rasové rozdíly v inteligenci se týkají podle Jensena právě vyšší úrovně. Zatímco úroveň 1 je všem lidem víceméně společná bez ohledu na sociální a etnický původ, úroveň 2 se v populaci vyskytuje a vyvíjí odlišně v některých jejích skupinách.^[1]

Jensen díky výzkumům doložil:

V americkém průměru existují mezi skupinou bělochů a skupinou černochů rozdíly v inteligenci, a to asi v rozsahu 15 bodů IQ. Zatímco bělošský průměr je IQ = 100, černošský průměr je IQ = 85.

Obdobné rozdíly prokázal i mezi sociálními skupinami. Naopak neprokázaly se tyto rozdíly mezi muži a ženami.^[7]

Jensen přitom není ve svých teoriích zaměřen negativně vůči určitým etnickým skupinám. Jensen byl veden snahou pomoci dětem z určitých minoritních populací tím, že se včas odhalí jejich deficity, korigují se a tím je jim umožněn přístup k vyššímu vzdělání.^[1]

Výzkum popsal v článku "How Much Can We Boost IQ and Scholastic Achievement?". Byl publikován v únoru 1969 v Harvard Educational Review. ^[8]

Teorie vyvolává v dané době kontroverzi a velkou diskusi (60. léta 20. století). Teorie vychází v čase, kdy se ve většině vyspělých zemí prosazuje tendence k vytváření jednotného vzdělávání na úrovni základní školy. Vzdělávací politika vzbuzuje u veřejnosti pocit, že prostřednictvím jednotné školy se dospívá ke skutečnému naplnění demokratických a humánních principů vzdělávání, vše vede k rovnosti vzdělávacích příležitostí pro všechny děti a mládež. Jensen toto přesvědčení bourá: “Běžně sdílené přesvědčení, že zavedení jednotné základní školy vytváří rovné vzdělávací šance pro všechny děti, je mylné.”

Diskuse o této teorii se stále vedou. Téma oživili harvardský psycholog Richard J. Herrnstein a politolog z MIT Charles Murray v knize The Bell Curve: Intelligence and Class Structure in American Life (Gaussova křivka: Inteligence a třídní struktura v americkém životě).^[9] V níž autoři upozorňují na závažné sociální důsledky faktu, že i nejnovější měření potvrzují, že Afroameričané mají v průměru nižší inteligenci než bílí Američané.^[1] Z této diskuse je v českém překladu dostupná práce biologa S. J. Goulda Jak neměřit člověka.

Stoupencem Jensenových názorů byl významný britský psycholog německého původu Hans Eysenck: „Lidské bytosti mají lidská práva, a to nezávisle na své inteligenci, takže skutečnost, že černoši vykazují určitý stupeň genetické inferiority („podřadnosti“)... neznamená, že to má mít důsledky pro jejich segregované vzdělávání”. ^[10]

Jensenovu teorii podpořil jiný významný badatel, Anthony Flew, ve své knize Sociologie, rovnost a vzdělávání: Filozofické eseje obhajující rozmanitost diferencí.^[11]

Britský pedagogický psycholog Fontana uvádí naopak řadu argumentů proti etnické podmíněnosti inteligence s konstatováním, že „neexistuje přesvědčivý základ pro domněnku, že mezi černou a bílou rasou (a také mezi jinými rasami) existují genetické rozdíly v inteligenci“.^[12] V praxi vzdělávání (především v USA) a v jiných multietnických zemích vedla reakce na teorie typu Jensenovy až k extrémní tzv. pozitivní diskriminaci.^[1]

Například H. Ginsburg, americký vědec, poukazuje na to, že horší výsledky dosahované v inteligenčních testech žáků z nižších sociálních vrstev nejsou odrazem jejich intelektového deficitu, nýbrž rozdílných podmínek kognitivní socializace. V důsledku toho jsou děti z nižších sociálních vrstev v nevýhodě při zacházení s formálními testy a formálními procedurami vůbec, protože se ve svém sociokulturním prostředí s nimi nesetkávají.^[13]

Horší výsledky dosahované v inteligenčních testech dětmi z nižších sociálních vrstev jsou podmíněny nikoliv tím, že jsou tyto děti jazykově primitivní, nýbrž tím, že je jejich jazykový kód odlišný od jazykového kódu formálních testů.^[1]