Plavidla byla relativně silně pancéřována. Boky kryl pancíř silný 50–55 mm, paluba měla sílu 20 mm a čela dělových věží 100 mm. Hlavní výzbroj tvořily čtyři 254mm kanóny umístěné ve dvoudělových věžích, kterým sekundovalo osm 105mm kanónů ve dvoudělových věžích. Protiletadlovou obranu zesilovaly čtyři 40mm kanóny a dva 20mm kanóny. Pohonný systém tvořily dva diesely o výkonu na šroubu 6000 hp. Nejvyšší rychlost dosahovala 16 uzlů.
Operační služba
Bojové nasazení plavidel bylo velmi omezené. Obrněnce se za pokračovací války omezily na několik ostřelování poloostrova Hanko. Prvním rozsáhlejším a zároveň posledním nasazením byla operace Nordwind – německo-finský nájezd na moonsundské ostrovy ze dne 13. září 1941, který skončil potopením obrněnce Ilmarinen na mině. Finské námořnictvo po zbytek války Väinämöinen jako příliš cennou jednotku nenasazovalo a šetřilo ji pro případnou obranu proti Sovětům. Po válce Väinämöinen získalo sovětské námořnictvo, které plavidlo přejmenovalo na Vyborg a provozovalo do roku 1958.
Odkazy
Literatura
PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. 374 s. ISBN80-206-0357-3.
PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN80-86158-08-X. S. 353.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Třída Väinämöinen na Wikimedia Commons