| Třída Sparviero |
|---|
 Sparviero (P 420) |
| Obecné informace |
|---|
| Uživatel | Italské námořnictvo |
|---|
| Typ | raketový člun |
|---|
| Lodě | 7 |
|---|
| Osud | vyřazeny |
|---|
| Technické údaje |
|---|
| Výtlak | 50 t (standardní)
60,6 t (plný) |
|---|
| Délka | 22,95 m |
|---|
| Šířka | 7 m |
|---|
| Ponor | 1,87 m |
|---|
| Pohon | 1 diesel
1 plynová turbína |
|---|
| Rychlost | 50 uzlů |
|---|
| Posádka | 10 |
|---|
| Výzbroj | 1× 76mm kanón
2× Otomat Mk 2 (2×1) |
|---|
| Radar | SPQ-71
SPG-70 |
|---|
Třída Sparviero byla třída křídlatých raketových člunů italského námořnictva.[1] Celkem bylo postaveno sedm jednotek této třídy. Vyřazeny byly v letech 1991-1999. V Japonsku byly postaveny tři jednotky upravené licenční třídy PG 01.
Stavba
Třída byla navržena italsko-americkým konsorciem Alinavi na základě koncepce amerického experimentálního člunu USS Tucumcari (PGH-2), vyvinutého společností Boeing.[2]
Celkem bylo postaveno sedm jednotek této třídy. Prototyp byl postaven v letech 1971-1974, přičemž v letech 1980-1983 bylo do služby přijato dalších šest člunů postavených poděnicí Fincantieri.[1]
Jednotky třídy Sparviero:
| Jméno |
Spuštěna |
Vstup do služby |
Status
|
| Sparviero (P 420) |
1973 |
15. července 1974 |
vyřazen 1991
|
| Nibbio (P 421) |
|
1980 |
vyřazen 1996
|
| Falcone (P 422) |
|
1982 |
vyřazen
|
| Astore (P 423) |
|
1983 |
vyřazen
|
| Grifone (P 424) |
|
1983 |
vyřazen
|
| Gheppio (P 425) |
|
1983 |
vyřazen
|
| Condor (P 426) |
|
1984 |
vyřazen
|
Konstrukce
Plavidla měla hliníkový trup. Využívala koncepci Boeing Jetfoil s jedním křídlem na přídi a dvěma na zádi. Elektroniku tvořily navigační radar SPQ-701 a radar pro řízení palby SPG-70. Výzbroj tvořil jeden 76mm kanón OTO Melara ve věži na přídi a dvě protilodní střely Otomat Mk 2 s dosahem 180 km.
Pohonný systém byl koncepce CODOG. Jeden diesel o výkonu 290 bhp poháněl zasunovací lodní šroub při plavbě ekonomickou rychlostí. K plavbě na křídlech sloužila jedna plynová turbína Rolls-Royce Proteus o výkonu 5044 hp, pohánějící vodní trysky. Nejvyšší rychlost dosahovala 50 uzlů.[1]
Odkazy
Reference
- ↑ a b c PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha: Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 136–137.
- ↑ CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 162.
Literatura
- CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 240.
- PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha: Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 455.
