Poprvé bylo oratorium Svatá Ludmila uvedeno na hudebním festivalu v Leedsu15. října 1886 pod vedením samotného autora. Publikem bylo přijato vstřícně, avšak odborná veřejnost kritizovala zejména přílišnou délku díla, libreto s problematickým překladem přes němčinu do angličtiny a český námět, anglickému publiku poněkud vzdálený. Další dvě představení, pro něž Dvořák skladbu výrazně zkrátil, proběhla v Londýně29. října a 6. listopadu 1886. V Praze byla uvedena poprvé 25. února1887 koncertně v Národním divadle, přičemž orchestr řídil opět sám skladatel.
Roku 1895 a ve větším rozsahu pak opět roku 1901 byla Svatá Ludmila podrobena úpravám pro scénické provedení jako „duchovní opera ve třech odděleních“ v rámci série Dvořákových děl uváděných k jeho 60. narozeninám.[1] Libreto pro tento účel upravil Václav Juda Novotný. Scénickou premiéru měla Svatá Ludmila v Národním divadle 30. října 1901 (dirigent Karel Kovařovic, Ludmilu zpívala Růžena Maturová), do roku 1904 byla dávána celkem sedmkrát. Znovu ji zde uvedl Otakar Ostrčil ke 30. výročí Dvořákovy smrti (osm představení v letech 1934–1935). Obvykle však bývá prováděna v koncertní podobě. Sám Dvořák také zřetelně vyznačil části, které je možné vynechat, což bylo následně více či méně respektováno při dalších uvedeních.
V Burghauserově katalogu je Svatá Ludmila vedena pod číslem 144.
Obsah díla
Námět oratoria pojednává o období z raných českých dějin, kdy pohanství bylo střídáno křesťanstvím. Libreto sestává ze tří částí: Na nádvoří hradu mělnického, V lesích berounských, V chrámu velehradském. V první části přichází na Ludmilin hrad v Mělníku poustevník Ivan, který přesvědčuje pohanský lid o jediném Bohu. Ve druhé části Ivana vyhledá kněžna Ludmila, která se chce nechat pokřtít. Také dojde k setkání s Bořivojem, který se do Ludmily zamiluje a je ochoten přistoupit na křesťanství, pokud ji tím získá za ženu. V třetí části probíhá obřad na Velehradě, kde Ludmila s Bořivojem přijímají křest od biskupa Metoděje.
V oratoriu se střídají pasáže dramatické s lyrickými, velkolepé s intimními. Kromě sólových hlasů se výrazně uplatňuje sbor. V závěru díla Dvořák zhudebnil historický chorál Hospodine pomiluj ny, který zahajuje třetí část v podobě slavnostního pochodu a zakončuje celé oratorium jako velkolepá fuga.