PROFILPELAJAR.COM

Stenocactus
	Stenocactus obvallatus
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae);
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta);
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta);
Třída	vyšší dvouděložné (Rosopsida);
Řád	hvozdíkotvaré (Caryophyllales);
Čeleď	kaktusovité (Cactaceae);
Tribus	Cacteae;
Rod	Stenocactus; (K.Schum.) A.Berger, 1929
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stenocactus je rod mexických kaktusů. Botanické jméno je odvozeno z řeckého adjektiva stenos (úzký), což je odkazem na tenká, úzká a početná žebra. Typovou rostlinou tohoto rodu je Stenocactus obvallatus.

Popis

Stenocactusy (dříve Echinofossulocactus - viz Systematika) jsou rostliny mající kulovité až krátce válcovité tělo s ostrohrannými tenkými, často zvlněnými a velmi početnými žebry a obvykle samostatně rostoucí. Mladé semenáčky mají většinou pouze bradavice, jsou bez žeber a trny, z nichž se silnější středové od tenkých okrajových zřetelně odlišují. U vzrostlých jedinců jsou areoly nepočetné, od sebe poměrně vzdálené a nesou vzpřímené nebo nahoru šavlovitě zakřivené, nikdy však hákovité trny. Trny a jejich počty jsou u jednotlivých druhů značně variabilní. Středové jsou zřetelně rozlišitelné od okrajových – vzhůru směřující velké a dýkovité, dolu směřující značně menší paprskovité. Okrajové většinou jemné jehlovité bílé, čiré až sklovité s proměnnou délkou a počtem. Někdy chybí zcela. Podle typových znaků květů a plodů je možno se domnívat na blízké příbuzenství Stenocactusů k rodu Ferocactus.

Květy

Oboupohlavní květy vykvétají za letních dní. Jsou krátce trychtýřovité až zvonovité a vyrůstají z temene rostliny. Okvětní lístky jsou bílé až krémové, některé až růžovofialové s pestrými červenavým až fialově zbarveným středovým žíháním (někdy jen s hnědavými či fialovými středovými žilkami).

Plody

Plody malé, obvykle kulovité a lehce šupinaté, světle zelené. Při zrání zaschnou a prudce se otevřou podélnou postranní puklinou. Semena jsou lesklá široce oválná, jasně černohnědá s vydutým povrchem a průměrem 1,4-1,5 mm.

Výskyt a rozšíření

Rostliny tohoto rodu jsou rozšířeny z převážné většiny v teritoriu státu Chihuahua a jejich stanovištěm bývají travnaté svahy a planiny ve středním a severním Mexiku, kde po letních srážkách stébla okolních trav pokrývají stonky kaktusů, tak že jsou dobře maskované a špatně objevitelné.

Pěstování

V kultuře se pěstují velmi snadno. Zeminu vyžadují propustnou a snášejí i humózní půdu. Prospívá jim slunečné a vzdušné stanoviště jakož i přistíněná místa, vždy však s dostatečnou zálivkou během letního období. Obzvláště volně pěstovaným rostlinám za těchto podmínek narůstají bohaté a mohutné trny. Chladné, světlé a suché přezimování při 5 – 8 st. C je základem úspěšného a opakovaného kvetení.

Systematika

Názvosloví tohoto druhu bylo matoucí a sporné. Rod byl donedávna veden pod názvem Echinofossulocactus. Problém se správným začleněním začal již v roce 1841, kdy George Lawrence zařadil do vytvořeného rodu Echinofossulocactus 26 druhů, které byly neurčitého typu, mnohdy se jednalo pouze o formy a navíc nebyl zvolen žádný typový druh. Později bylo těchto 26 druhů překombinováno a přeřazeno k pěti různým rodům. Karl Moritz Schumann v roce 1898, zřejmě z neznalosti práce G. Lawrence vytvořil samostatný podrod Stenocactus, do kterého přiřadil některé druhy z tehdy velmi rozsáhlého rodu Echinocactus. Až později si Nathaniel lord Britton a Joseph Nelson Rose uvědomili vazby v Lawrencově seznamu druhů a přejmenovali roku 1922 rod na Echinofossulocactus s typovým druhem Echinofossulocactus coptonogonus, jelikož byl prvním v abecedním pořadí Lawrencovy práce. Samotné jméno Echinofossulocactus se mnohým zdálo moc dlouhé a proto navrhovali alternativy jako např. Brittonrosea či Efossus. V roce 1979 provedl revizi rodu Nigel Paul Taylor. Následně roku 1980 se David Richard Hunt ujal analýzy taxonomických problémů v rámci tohoto rodu a publikoval výsledky svých studií druhů. Právě on si uvědomil, že druh Echinocactus helophorus (dnes Echinocactus platyacanthus) splňuje nejlépe Lawrencovy charakteristiky a ustanovil ho tedy jako nový Lectotyp pro rod Echinofossulocactus, který byl předtím synonymem rodu Echinocactus. V roce 1982 navrhl W. Tjaden pro všechny tyto druhy zachování jména rodu Stenocactus, což Komise pro Spermatophyta v roce 1987 zamítla. Při zařazování druhů komise hlasovala v některých případech pro zařazení podle Huntovy klasifikace a uvolněné jméno rodu Stenocactus pak bylo použito pro druhy rostlin nesplňující typizaci podle D. Hunta. Také Mezinárodní organizace pro výzkum sukulentů (IOS) akceptovala nově rod Stenocactus a ICSG (International Cactaceae Systematics Group) se v současnosti rozhodla v rámci rodu uznat pouze 10 druhů, přičemž 3 (S.hastatus, S.rectispinus a S.sulfureus) byly označeny za nejisté.

Taxony

Tento rod dnes zahrnuje jen omezenou skupinu severoamerických kaktusů, která je však často různě chápána, neboť zde v minulosti probíhaly časté diskuse ohledně zařazení druhů do tohoto rodu. Mnoho desítek publikovaných jmen však z velké části představuje sotva něco více než neobyčejně proměnlivé formy a lokální dílčí populace. Je to dáno i tím, že druhy rodu Stenocactus jsou velmi variabilní ve svých vegetativních charakteristikách a ty některé vědce vedou neustále k návrhům nových druhů. Níže jsou proto uvedeny všechny druhy vedené v tomto rodu a zařazené do databáze UNEP-WCMC:

Stenocactus albatus (A.Dietrich) Br.&R. et F.Knuth
Stenocactus arrigens (Link & Otto) A. Berger
Stenocactus boedekerianus (A. Berger) Croiz., 1942
Stenocactus bustamantei (H.Bravo) Croiz., 1942
Stenocactus caespitosus (Backeb.) comb. nov. ined.
Stenocactus coptonogonus (Lemaire) A.Berger ex A.W.Hill, 1933
Stenocactus crispatus (A.P. de Candolle) A.Berger ex A.W.Hill, 1933
Stenocactus dichroacanthus (Martius ex Pfeiffer) Berger ex Backeberg & F.Knuth
Stenocactus gladiatus (Link&Otto) Lawrence 1841
Stenocactus grandicornis (Lem.) Br.&R. ex Berger, 1929
Stenocactus guerraianus Backeberg, (nov. comb. ined.)
Stenocactus hastatus (Hopffer ex K.Schumann, 1902) Br.&R. ex A.Berger, 1929
Stenocactus heteracanthus (Muehlenpf.) A. Berger
Stenocactus kellerianus Krainz, 1946
Stenocactus lamellosus (Dieter.) Br. et R., 1922
Stenocactus lancifer (Dieter.) Br. et R., 1922
Stenocactus lexarzai (H. Bravo), Croiz.
Stenocactus lloydii (Britton & Rose) A. Berger
Stenocactus multiareolatus H.Bravo, 1962
Stenocactus multicostatus (Hildmann ex K.Schumann) Br.&R. ex A.Berger, 1929
Stenocactus obvallatus DC. Lawr
Stenocactus ochoterenaus Tiegel, 1933
Stenocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R.
Stenocactus phyllacanthus (Mart. ex Lawr., 1841) ex (Dietrich & Otto) Berger ex Hill
Stenocactus rectispinus (C. Schmoll) Whitm., 1934
Stenocactus sulphureus (A.Dietrich) Bravo ex Meyrán, 1977
Stenocactus tegelbergii Schütz, 1953
Stenocactus tetraxiphus (Otto) Oehme, 1938
Stenocactus vaupelianus (Werdermann) Tieg.&Oehme, 1938 ex Backb. & F.M.Knuth
Stenocactus violaciflorus (Quehl 1912) Br.&R., 1922 ex A. Berger
Stenocactus wippermannii (Muhlpfrdt.) Br.&R., 1922
Stenocactus zacatecasensis (Britton & Rose) A. Berger

Synonyma

Brittonrosea, Spegazzini
Echinofossulocactus, (Lawrence) Britton&Rose
Efossus, Orcutt (orth. var.)
Surphureus (Dietr. 1845) Ytó, 1952

Fotogalerie

Stenocactus crispatus
Stenocactus multicostatus
Stenocactus lloydii
Stenocactus coptonogonus
Stenocactus lamellosus
Stenocactus arrigens
Stenocactus kellerianus
Stenocactus violaciflorus

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stenocactus na německé Wikipedii.

Literatura

Urs Eggli, Das große Kakteen-Lexikon. Ulmer, Stuttgart 2005, ISBN 3-8001-4573-1.
David Hunt, CITES Cactaceae Checklist Second Edition. 1999, ISBN 1-900347-45-8.
Taylor N.P., A commentary on the genus Echinofossulocactus Lawr. (C. and S. Journal of GB Band 41, 1979)
Backeberg C., Die Cactaceae, Band1-6, Jena 1963
Backeberg C., Das Kakteenlexikon, Jena 1966
Haage W., Kakteen von Abiz Z, Neumann Vrlg. Leipzig, 1983
Rauh W., Kakteen an i.Standorten, Berlin-Hamburg, 1979
Říha J. a Šubík R., Encyklopedie kaktusů, Pha 1992
Říha J., Úvod do systematiky (Systémy čeledi Cactaceae), příl. AK, 1988