Pověsti vycházely původně na pokračování v pražském nakladatelství J. R. Vilímek roku 1893. Jako kniha poprvé vyšly ve stejném nakladatelství v roce 1894 jako 11. svazek v edici Vilímkova knihovna mládeže dospívající. Knihu Alois Jirásek věnoval Františku Bartošovi.
Při psaní postupoval Jirásek zcela jinak než August Sedláček, který se ve své Sbírce pověstí historických lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku snažil pověsti očistit od pozdějšího umělého literárního zpracování a dobrat se k jádru lidového vyprávění. Jirásek se naopak o „vypravování umělá“ svých předchůdců opírá a sám je bohatě autorsky rozvíjí po svém, a tak vzniká košaté a čtivé líčení se silným vlasteneckým nábojem. S výjimkou období protektorátu vycházely Staré pověsti české opakovaně a často. Za komunistického režimu v 50. letech vycházely se změnami a také s doslovem Zdeňka Nejedlého.
Závažné je 3. vydání u Vilímka z roku 1910, protože jde o konečnou autorskou redakci. Přestože stále obsahovala gramatické i věcné chyby, po 17 dalších vydání se již sazba neměnila, jen se zaměňovaly poškozené litery. V jiných vydáních ale již text beze změny nezůstal. V nakladatelství J. Otto vyšly Staré pověsti české roku 1933 jako 47. svazek Sebraných spisů Aloise Jiráska se závažnými chybami patrně zaviněných tiskárnou včetně výpadku některých řádek i dvou celých odstavců. Tyto problémy byly převzaty i do poválečných vydání. Po druhé světové válce bylo Jiráskovo dílo uznáno za vhodný nástroj komunistické ideologie a roku 1949 vydáno v masovém měřítku v rámci tzv. jiráskovská akce. Aby tomuto účelu lépe sloužilo, bylo redigováno Zdeňkem Nejedlým, který do textu neautorizovaně zasahoval. Přizpůsobil ho plynutí času (změny jako „před třemi sty lety“ — „před čtyřmi sty lety“), změně ekonomických vztahů („slove 'popluží'“ — „slula 'popluží'“) a národnostním změnám po poválečném odsunu Němců (např. „ve vsi, zplna již německé“ — „ve vsi, kdysi zplna německé“, „U vesnice Šenfeldu“ — „U vesnice Žižkovo pole“) včetně přídavku velebícího potření Němců („WZDĚLANÝ MDCCCXLI“ — „WZDĚLANÝ MDCCCXLI. K němu r. 1945, po počeštění vsi Stadic, vtesán i nápis: VLÁDA VRÁTILA SE DO RUKOU TVÝCH, Ó LIDE ČESKÝ 1945“). Tyto změny byly převzaté do dalších vydání druhé poloviny 20. století, a to i do vydání kritických.[1]
Překlady
Staré pověsti české byly přeloženy do ruštiny (1899, Старинныя сказания чешскаго народа; 1987, Старинные чешские сказания), do slovenštiny (1951, Staré povesti české), do rumunštiny (1955, Vechi povestiri cehe), do angličtiny (1963, Legends of Old Bohemia; 1992, Old Czech Legends), do mongolštiny (1965, Эртний Чех домог тууж), do němčiny (1975, Böhmens alte Sagen), do bulharštiny (1978, Старинни чешки предания), do maďarštiny (1984, Régi cseh mondák), do polštiny (1989, Stare podania czeskie), do italštiny (1989, Racconti e leggende della Praga d'oro) a do japonštiny (2011, チェコの伝説と歴史).[2][3]
Rozbor přesnosti a možné pravdivosti Starých pověstí českých vydal v roce 1966 Vladimír Karbusický v knize Nejstarší pověsti české (podtitul Fantazie – domněnky – fakta), o rok později v rozšířeném vydání. V roce 1995 pak v knize Báje, mýty, dějiny (podtitul nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury).
Odkazy
Reference
↑Komentář Jaroslavy Janáčkové a Karla Komárka ve vydání r. 2001 Nakladatelstvím Lidové noviny
↑Editions of Staré pověsti české by Alois Jirásek [online]. Goodreads.com [cit. 2021-01-20]. Dostupné online.
.jpg)
