V chemickém průmyslu se jako stabilizátor označuje látka, která zabraňuje rozkladu.[1] Látky chránící před teplem a světlem se přidávají do plastů, aby bylo možné tyto plasty bezpečně zpracovávat a zabránilo se jejich opotřebení. Existují monofunkční, bifunkční i polyfunkční stabilizátory. Nejvýznamnější skupinu tvoří stabilizátory založené na vápníku (vápníkovo-zinkové a organovápenaté), olovu a cínu a také kapalné stabilizátory (HALS, benzofenon, benzotriazol). Používání stabilizátorů obsahujících kadmium se omezuje kvůli jejich dopadu na zdraví a životní prostředí.[2]
Stabilizátory polymerů
- antioxidanty - zabraňují oxidaci, dělí se na tři hlavní druhy
- Zachytávače kyslíku (nejčastěji fosfity, například tris(2,4-di-terc-butylfenyl)fosfit), se nejčastěji používají při počátečním zpracování.
- Zachytávače radikálů omezují nebo zabraňují fotooxidaci polymerů. Nejčastěji se takto používají alkylfenoly jako je butylhydroxytoluen, nově se též používají stabilizátory tvořené stericky ovlivněnými aminy.
- Antiozonanty zabraňují rozpadu polymerů způsobenému ozonem.
- Sekvestranty vytváří cheláty s ionty kovů a omezují tak jejich katalytické účinky.
- Ultrafialové stabilizátory chrání polymery před účinky ultrafialového záření.
Stabilizátory barev
Ke stabilizaci barev se používají emulgátory a detergenty, které stabilizují emulze.
Stabilizátory potravin
K potravinářským stabilizátorům patří emulgátory, zahušťovadla, želírovací látky, stabilizátory pěny, zvlhčovadla a protispékavé látky.
Odkazy
Související články
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stabilizer (chemistry) na anglické Wikipedii.