Za normálních okolností je srdeční rytmus určován sinoatriálním uzlem (nodus sinoatrialis) umístěným ve stěně pravé síně. V tomto uzlu dochází k nejrychlejší změně napětí mezi vnitřním a vnějším prostředím srdečních buněk, což vede k vyvolání tzv. srdečního akčního potenciálu. Z uzlu se pak tento vzruch šíří převodním systémem srdečním na pracovní myokard[2]. Kvůli tomu, že sinoatriální uzel udává rytmus celé srdeční akci, se označuje jako pacemaker, a jeho rytmu se říká sinusový rytmus. Na elektrokardiogramu nacházíme pravidelný rytmus, normálně v klidových podmínkách s frekvencí 60 až 90 akcí za minutu, s vlnou P, která odpovídá stahu aktivitě předsíní a je s jistým zpožděním následovaná komplexem QRS, který odpovídá aktivitě srdečních komor.
Patologie
Rytmus ovšem nemusí vznikat pouze v sinoatriálním uzlu. Buňky schopné spontánní depolarizace (tj. samovolného vzniku akčního potenciálu) jsou přítomny i jinde. Tzv. sekundárním pacemakerem je atrioventrikulární uzel (nodus atrioventricularis) umístěný v Kochově trojúhelníku. Za terciární pacemaker pak považujeme srdeční komory.
junkční rytmus – zde rytmus vzniká v místě převodního systému mezi síněmi a komorami (oblast tzv. atrioventrikulární junkce)
idioventrikulární rytmus – rytmus vzniká ve svalovině komor
fibrilace síní – chaotický pohyb svaloviny síní, který je nepravidelně převáděn na svalovinu komor (zpravidla rychleji, ale díky atrioventrikulárnímu spojení často s fyziologickou frekvencí 60-90 stahů/min)
flutter síní – velmi rychlý pravidelný pohyb svaloviny síní vzikající obíháním vzruchu po abnormálních drahách v síních (tzv. reentry)
