PROFILPELAJAR.COM

Srbské hnutí obnovy
Srbské hnutí obnovy
Zkratka	СПО (SPO)
Datum založení	14. března 1990
Předseda	Vuk Drašković
Tiskový mluvčí	Milan Urošević
Zakladatel	Vuk Drašković a Vojislav Šešelj
Sídlo	Knez Mihailova 48, Bělehrad
Předchůdce	Srbská národní obnova; Srbské hnutí za svobodu
Ideologie	monarchismus; liberalismus; proevropanství; atlanticismus
Politická pozice	středopravice
Mezinárodní org.	Mezinárodní monarchistická konference
Polovojenská org.	Srbská garda (1991–1992)
Stranické noviny	Srbské slovo
Náboženství	Pravoslaví
Počet členů	5000 (2019)
Barvy	červená modrá bílá
Oficiální web	spo.rs
Zisk mandátů ve volbách
Národní shromáždění	2/250
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Srbské hnutí obnovy (zkráceně СПО (SPO)) je politická strana v Srbsku, která byla založena v roce 1990 v Bělehradě. Předsedou strany je od jejího založení spisovatel a politik Vuk Drašković.

Program

Srbské hnutí za obnovu je národní, libertariánská strana středopravé, liberální, monarchistické, tradicionalistické a křesťanskodemokratické orientace. Zakládá si na evropských hodnotách a výrazném prozápadním politickém směřování.

Monarchismus

Stojí za návratem Srbska k předkomunistickým kořenům, odkud pochází i název strany. Obnova podle strany znamená „znovunastolení parlamentní monarchie v čele s dynastií Karađorđevićů, zachování a zdůraznění srbské národní identity a národní tradice, kultury a historie, založení společnosti na křesťanských a rodinných hodnotách a návrat k liberální a státotvorné strategii Srbského království a Království Jugoslávie“.

Evropská orientace

Základním programovým principem Srbského hnutí za obnovu je Srbsko na Západě. SPO prosazuje bezpodmínečný a co nejrychlejší vstup Srbska do Evropské unie a NATO. Podle SPO by tyto kroky měly navíc vést k přijetí evropských standardů a hodnot v politickém životě, právním řádu, ekonomice a sociálním systému a celkové modernizaci a demokratizaci společnosti. Pokud jde o otázku Kosova, hnutí usiluje o přijetí nové státní strategie vůči Kosovu.

Nacionalismus podle SPO

Předseda strany Vuk Drašković sám sebe označuje za „osvíceného a odpovědného srbského nacionalistu, který klade důraz na politiku míru, rozvoj všestranných dobrých sousedských vztahů a vzájemného respektu se všemi balkánskými zeměmi jako jedinou správnou podobu srbského nacionalismu a vlastenectví v dnešní době.“ Často zdůrazňuje význam oficiální omluvy nejvyšších představitelů státu Srbsko, ale také otevřeného brandingu, vyjádření lidského soucitu a upřímného pokání ze strany srbské politické a intelektuální elity a celé srbské veřejnosti. Šéf hnutí zároveň hovoří o tom, že je třeba, aby celá veřejnost Chorvatů, Bosňáků a Albánců byla určována stejným způsobem podle jejich zločinů spáchaných na Srbech v posledním desetiletí 20. století. Drašković trvá na tom, že by měl být s cílem všeobecného regionálního usmíření realizován proces podobný denacizaci, který byl v Německu po druhé světové válce.

Symboly

Symbolem SPO je ruka se třemi zdviženými a roztaženými prsty. Vlajka SPO je světle modrá, královská, uprostřed se znakem SPO.

Znak strany je prezentován na pozadí srbské trikolóry, na které jsou tři stylizovaná písmena azbuky:

„С“ symbolizující brýle ze srbského státního znaku;
„П“, které symbolizuje srbskou národní čepici — šajkača;
"О", které symbolizuje srdce a slzu.

Sněm SPO

Sněm je nejvyšším orgánem Srbského hnutí za obnovu. Dosud se konalo šest sněmů: 1990, 1993, 1997, 2001, 2005, 2010 a 2015.

Poslední sněm SPO konaný v prosinci 2015 se jmenoval Roadmap a bylo na něm přijato pět programových prohlášení a Vuk Drašković byl znovu zvolen předsedou strany.

Historie

Začátky

Mirko Jović a Vuk Drašković 6. ledna 1989 založil Srbskou lidovou obnovu. Brzy došlo k rozkolu mezi nimi a Draškovićem se svým odtrženým křídlem SNO a spolu s Vojislavem Šešeljem, který vedl Srbské hnutí za svobodu, 14. března 1990 založil Srbské hnutí obnovy. Nedlouho poté došlo k oddělení Šešeljova proudu, ze kterého vzniklo Srbské Četnické hnutí a později Srbská radikální strana.

Srbská garda

V prvních letech válek v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině SPO organizovala polovojenskou formaci Srbské gardy,^[2]^[3] jejíž velitelé byli Đorđe Božović Giška a Branislav Matić Beli. Beli byl zabit 4. srpna 1991 před jeho domem v Bělehradě. Vrahové nebyli nikdy odhaleni, ale existuje podezření, že atentát provedla Státní bezpečnost na příkaz Slobodana Miloševiče. Giška byl zabit 15. září téhož roku v okolí Gospiće v jednom z prvních konfliktů a velení jednotky převzal jeho zástupce Branislav Lainović Dugi. Po boji v Chorvatsku pokračovaly bojové operace ve východní části Bosny a Hercegoviny.

Opoziční činnost v 90. letech

Od svého založení Srbské hnutí obnovy důsledně bojovalo proti autokratickému režimu Slobodana Miloševiće a vedlo silnou protiválečnou kampaň, obhajující přežití Jugoslávie alespoň v konfederativní podobě, nebo pokud přežití nebylo možné, za její mírové odloučení.

SPO vedlo rostoucí protivládní protesty v 90. letech:

velké protivládní demonstrace 9. března 1991
demonstrace po Vidovdanském shromáždění v roce 1992,
demonstrace v červnu 1993 nazvané Stop fašismu,
velké tříměsíční demonstrace po celém Srbsku v zimě 1996/1997 jako vůdce koalice Zajedno,
protivládní demonstrace v roce 1999 po bombardování NATO.

SPO iniciovala založení a vedla všechny hlavní opoziční koalice v posledním desetiletí 20. století.

Drašković charakterizoval brutální likvidace politických odpůrců Miloševićova režimu — opozičních vůdců, nezávislých představitelů justice a nezávislých novinářů — jako státní terorismus a útvary Státní bezpečnosti, které měly tyto likvidace na starosti, nazval „eskadrami smrti“.

Drašković zorganizoval návštěvu korunního prince Alexandra II. Karađorđeviće, jeho manželky princezny Katariny a synů princů Petra, Filipa a Alexandra v Jugoslávii v roce 1991. Byla to první návštěva členů dynastie Karađorđevićů v Jugoslávii po německé invazi v roce 1941 a odchodu tehdejších členů Královského domu.

Účast ve federální vládě SRJ

Srbské hnutí obnovy se účastnilo federální vlády SRJ před a na začátku bombardování NATO, od ledna do dubna 1999. Vuk Drašković v té době zastával funkci místopředsedy federální vlády odpovědného za zahraniční záležitosti. SPO akceptovala účast v této vládě v čele s Miloševićovou SPS, pokud se Drašković se svou mezinárodní reputací pokusí získat od mezinárodního společenství výhodnější nabídku na řešení kosovského konfliktu a zabránit tak vojenské intervenci NATO. Vuk Drašković pak argumentoval pro přijetí závěrečného aktu z Rambouillet, což státní vedení Srbska a Svazové republiky Jugoslávie v čele se Slobodanem Miloševićem odmítlo. Poté co 24. března začala intervence NATO, SPO v dubnu opustila federální vládu.

Období od roku 2000 do roku 2012

Koalice Otřesy a konflikty ve straně

Po rozhodnutí vedení Srbského hnutí obnovy vstoupit do Preokretské koalice s Liberálně demokratickou stranou a Sociálně demokratickou unií došlo na konci roku 2011 ke konfliktu uvnitř strany.

Proti návrhu na vstup do této koalice se postavili místopředsedové strany Srđan Srećković , ministr pro náboženství a diasporu, a Sanja Čeković, státní tajemnice Ministerstva pro lidská a menšinová práva, státní správu a místní samosprávu. Navrhli, aby Srbské hnutí obnovy zůstalo v koalici s Demokratickou stranou jako hlavním strategickým partnerem. Hlavní rada SPO 10. prosince 2011 odvolala Srećkoviće z funkce místopředsedy strany a předsednictvo SPO je oba 10. února 2012 po telefonickém jednání ze strany vyloučilo. Ihned po vyloučení Srećkoviće a Čekovićové oznámili vytvoření frakce Původní srbské hnutí obnovy a pokračovali ve vykonávání svých státních funkcí. Poté se poslanci v Národním shromáždění, členové Srbského hnutí obnovy, rozhodli bojkotovat práci parlamentu, dokud nebudou Srećković a Čekovićová zbaveni svých pozic ve vládě. Poslanci z řad SPO se rychle vzdali svých požadavků, vrátili se do poslaneckých lavic a umožnili volbu člena Vrchní rady soudnictví a náměstků státních zástupců.

Dne 25. února 2012 rozhodla hlavní rada SPO o účasti Srbského hnutí za obnovu v parlamentních, zemských a místních volbách 6. května 2012 jako součást koaliční listiny Čedomir Jovanović — Reversal.

Volby

Parlamentní volby

Národní shromáždění Srbské republiky
Rok	Lídr	Počet hlasů	%	#	Mandáty	±	Koalice	Postavení
1990	Vuk Drašković	794,786	16.49%	▲	19/250	▲ 19	–	Opozice
1992		797,831	17.98%	▼	30/250	▲ 11	DEPOS	Opozice
1993		715,564	17.34%	▲	37/250	▲ 7	DEPOS	Opozice
1997		793,988	19.99%	▼	45/250	▲ 8	–	Opozice
2000		141,401	3.86%	▼	0/250	▼ 45	–	–
2003		293,082	7.76%	▬	13/250	▲ 13	SPO–NS	Vláda
2007		134,147	3.38%	▼	0/250	▼ 13	SPO–LS–NS–ŽZK	–
2008		1,590,200	39.25%	▲	4/250	▲ 4	ZES	Vláda
2012		255,546	6.83%	▼	4/250	▬ 0	Obrat!	Opozice
2014		1,736,920	49.96%	▲	5/250	▲ 1	BKV	Podpora
2016		1,823,147	49.71%	▬	3/250	▼ 2	SP	Podpora
2020		1,953,998	63.02%	▬	3/250	▬ 0	ZND	Podpora
2022		1,635,101	44.27%	▬	2/250	▼ 1	ZMS	Podpora

Prezidentské volby

Prezident Srbska
Rok	Kandidát	První kolo		%	Druhé kolo		%	Poznámky
1990	Vuk Drašković	2.	824,674	16.95%	—	—	—
1992	Milan Panić	2.	1,516,693	34.65%	—	—	—	Podpora Paniće
Září 1997	Vuk Drašković	3.	852,808	21.46%	—	—	—	Volby anulovány pro nízkou účast
Prosinec 1997		3.	587,776	15.74%	—	—	—
Září–říjen 2002		4.	159,959	4.49%	—	—	—	Volby anulovány pro nízkou účast
Prosinec 2002	Bojkot voleb							Volby anulovány pro nízkou účast
2003	Bojkot voleb							Volby anulovány pro nízkou účast
2004	Dragan Maršićanin	4.	414,971	13.47%	—	—	—	Podpora Maršićanina
2008	Velimir Ilić	3.	305,828	7.57%	—	—	—	Podpora Iliće
2012	Čedomir Jovanović	6.	196,668	5.27%	—	—	—	Podpora Jovanoviće
2017	Aleksandar Vučić	1.	2,012,788	56.01%	—	—	—	Podpora Vučiće
2022	Aleksandar Vučić	1.	2,224,914	60.01%	—	—	—	Podpora Vučiće

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Srpski pokret obnove na srbské Wikipedii a Serbian Renewal Movement na anglické Wikipedii.

↑ HTTP://INTERNATIONALE.MONARCHISTE.COM, Conférence Monarchiste Internationale -. Monarchist Conference - Members [online]. Dostupné online.
↑ Vesti dana - Kurir dnevne novine. kurir.rs [online]. [cit. 2023-03-06]. Dostupné online. (srbsky)
↑ SERBIA’S INADEQUATE OPPOSITION. web.archive.org [online]. 2005-03-06 [cit. 2023-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2005-03-06.