Sportovní chůze je lehkoatletická sportovní disciplína. Od běhu se liší tím, že závodník nesmí po celou dobu ztratit kontakt se zemí – minimálně jedna z jeho nohou se musí v každém okamžiku závodu dotýkat země. Vzdálenosti se obvykle pohybují od 3 km do 50 km.
Sportovní chůze je populární v iberoamerických zemích, Rusku, Austrálii nebo Číně.
Historie
Sportovní chůze vznikla na počátku 17. století v Anglii, kde se šlechtici sázeli o to, čí lokaj je rychlejší. Již tehdy byla stanovena pravidla, nesmělo se běžet a využívala se technika pata-špička.[1]
Tyto soutěže byly v druhé polovině 18. století inspirací ke dlouhým závodům. Pro závodníky vznikl termín pedestriáni, který převzali i čeští průkopníci sportovní chůze. Závodníci byli slušně placeni a i v této době se sázelo. Dobové zdroje hovoří o různých cílech:[1]
1000 po sobě jdoucích hodin (více než 41 dní), kdy chodec ujde alespoň jednu míli
Pozdější čeští pedestriáni mají na svém kontě několik pozoruhodných výkonů:[1]
František Malý ušel o Velikonocích roku 1891 trasu z Prahy do Slaného po silnici za 3 a půl hodiny
Karel Reisner došel z Prahy do Paříže (1040 km) za 18 a půl dne, tedy 444 hodin s přestávkami
Vznik sportovních klubů ve velkých městech způsobil vzestup diváckého zájmu o chůzi. V 70. letech 19. století se chůze dostala (po dostizích) na druhé místo sázkových sportů. Pro nově se utvářející olympijské hnutí, které tvrdě odmítalo profesionalismus, se však disciplína musela stát amatérskou a oprostit se od sázení, aby ji byl povolen vstup na olympijské hry.[1]
Na olympijských hrách byla chůze poprvé uvedena v roce 1908 (LOH v Londýně). Ženy se poprvé představily až na LOH v Barceloně v roce 1992.[1]
Pravidla
Na počátku 20. století požadovala pravidla propnutí kolene alespoň jednou během kroku. Na začátku 70. let již musela být noha napnutá v okamžiku, kdy se ocitla pod tělem. Od roku 1996 je platné pravidlo P 230.1, podle něhož musí chodec propínat od paty po špičku.[1]
„Závodní chůze je takový pohyb kroky, při němž nedojde k viditelné (lidským okem postřehnutelné) ztrátě dotyku chodce se zemí. Oporová noha musí být bezpodmínečně napnutá (tj. nepokrčená v koleně) od okamžiku prvního kontaktu se zemí až do okamžiku, kdy je ve svislé poloze.“[1]
Pokud pravidla závodník nedodržuje, může dostat od rozhodčích napomenutí (červenou kartu), při třetím napomenutí je diskvalifikován. Tři červené karty však musí obdržet od různých rozhodčích.[1]
Dodržování pravidel sportovní chůze dalo vzniknout specifickému pohybu pánví, který se stal terčem posměchu již ve 20. letech 20. století.
Důležité závody
Halové ME – muži soutěžili na trati 5 km v letech 1981–83 a 1987–1994, ženy na trati 3 km v letech 1987–1994 (medailisté, medailistky)
MS – muži soutěží od roku 1983 na tratích 20 km a 50 km, ženy soutěžily od roku 1987 na trati 10 km, poté (od roku 1999) také na trati 20 km, od roku 2017 soutěží i na trati 50 km (medailisté/ky 20 km, medailisté/ky 50 km)
LOH – muži soutěžili na 10 mil v roce 1908, poté v letech 1912–1952 a ženy v letech 1992–1996 soutěžili na trati 10 km (medailisté i medailistky), v současnosti soutěží na trati 20 km, muži pak i na trati 50 km
