Spor o základ státu

Spor o základ státu (čínsky v českém přepisu kuo-pen č’-čeng, pchin-jinem Guóběn zhīzhēng, znaky zjednodušené 国本之争, tradiční 國本之爭; nebo čínsky v českém přepisu čeng kuo-pen, pchin-jinem zhēng guóběn, znaky zjednodušené 争国本, tradiční 爭國本) v letech 1586–1614 byl spor mezi Wan-lim, císařem čínské říše Ming a značnou částí mingských úředníků o jmenování korunního prince. Úředníci hájili zákonný princip primogenitury a požadovali jmenování korunním princem císařova nejstaršího syna Ču Čchang-luoa, císař si zřejmě za následníka přál spíše Ču Čchang-süna, syna své oblíbené konkubíny paní Čeng. Císař se otevřeně nevyjádřil pro Ču Čchang-süna, vzdoroval však tlaku úředníků a odkládal rozhodnutí od roku 1586 až do roku 1601, kdy konečně Ču Čchang-luoa jmenoval následníkem a Ču Čchang-süna knížetem. Ču Čchang-sün měl být po dosažení osmnácti let roku 1604 odeslán do svého regionálního sídla, císař ho však ponechával v Pekingu do roku 1614, což živilo podezření o jeho záměrech a vedlo k dalším protestům opozičních úředníků.

Spory o následníka znovu vzplanuly roku 1615 v souvislosti s takzvaným „případem muže s holí“, snad pokusem o atentát na Ču Čchang-luoa.

Název sporu

V tehdejší politické terminologii byl následník trůnu označován za „základ státu“ (čínsky v českém přepisu kuo-pen, pchin-jinem guóběn, znaky zjednodušené 国本, tradiční 國本).

Průběh sporu

Roku 1586 se otevřela otázka nástupnictví, když císař svou oblíbenou konkubínu paní Čeng, poté co mu porodila syna, povýšil na „císařskou urozenou dámu“ (chuang-kuej-fej),[1][2] což ji stavělo jen o stupeň níže než císařovnu Wang a výše než kteroukoliv jinou z jeho konkubín, včetně paní Wang, matky císařova nejstaršího syna Ču Čchang-luoa (1582–1620). Pro okolí bylo z toho zřejmé, že by si přál za následníka spíše syna paní Čeng Ču Čchang-süna (1586–1641) – svého třetího (druhý syn zemřel v kojeneckém věku) – než Ču Čchang-luoa. Byrokracie se potom rozdělila; část úředníků začala hájit práva prvního syna s odkazem na zákonnou primogenituru, část však spojila svůj osud s povýšením syna paní Čeng.[3]

Císař, přestože vládl autokraticky, neměl legislativní moc a měl jen omezenou možnost vynášet samostatná rozhodnutí. Neměl proto sílu na změnu pravidel následnictví.[4] Na širokou podporu práv nejstaršího syna mezi úředníky reagoval odkládáním rozhodnutí: nejmenoval následníkem ani prvorozeného, ani mladšího syna.[3]

Roku 1589 císař souhlasil se jmenováním nejstaršího syna následníkem, paní Čeng se však postavila proti, což vyprovokovalo vlnu vzájemného obviňování a o dva roky později i zatýkání, když se v Pekingu rozšířil pamflet obviňující ji ze spiknutí s některými vysokými úředníky proti císařovu nejstaršímu synovi. Císař se naopak snažil v očích veřejnosti vykreslit paní Čeng v příznivém světle,[1] vrcholu jeho snaha dosáhla roku 1594, kdy podpořil její pomoc obětem hladomoru v Che-nanu příkazem všem pekingským úředníkům páté a vyšší hodnosti přispět jí ze svých příjmů.[5] Císař odkládání jmenování následníka odůvodňoval čekáním na syna od císařovny.[6] Nejmenování následníka však vyvolávalo vlny protestů vysokých hodnostářů, včetně velkých sekretářů Šen Š’-singa (v úřadě 1578–91) a Wang Si-ťüea (v úřadě 1584–91 a 1593–94).[3] Nástupnictví Ču Čchang-luoa podporovala i Wan-liho matka, císařovna vdova Li. Když panovník namítal, že jeho nejstarší syn je synem pouhé palácové služebnice, odpověděla, že i on, Wan-li, je synem pouhé služebné.[6] Podle kritiků se v kauze následnictví ukázala Wan-liho neschopnost plnit úkoly panovníka.[4] Veřejná i zákulisní podpora císařovny a paní Wang ze strany císařovny vdovy Li vyvažovala císařovu podporu paní Čeng. Císařovna vdova přitom se přitom opírala o mingské právo, které jmenování korunního prince považovalo za rodinnou záležitost, v níž proto měla paní Li jako císařova matka poslední a rozhodující slovo. Kolem paní Li se časem vytvořila volná skupina podporující její zájmy a zájmy císařova nejstaršího syna, sestávající z vysokých úředníků, významných buddhistických mnichů, řadových úředníků, i některých eunuchů.[7] Stoupenci císařovny a jejího syna ji pokládali za ohroženou na životě a strachovali se o ní, po její případné smrti by totiž císař mohl novou císařovnou jmenovat paní Čeng, jejíž syn by se pak legálně, jako syn císařovny, stal následníkem.[7]

Když Ču Čchang-luo roku 1590 dosáhl osmi let, úředníci požadovali jeho jmenování následníkem, aby mohla být oficiálně zahájena jeho výuka (obvykle počínala v šesti letech). Argumentovali, že sám Wan-li byl v jmenován následníkem coby dítě. Wan-li se bránil s tím, že prince vyučují eunuchové.[8] Roku 1591 císař pod tlakem úředníků nakonec slíbil, že následníka jmenuje do dvou let, opozice – v obavách z dalšího odkladu – reagovala požadavkem zahájení jeho výuky a zahájení příprav na jmenování, což panovník s hněvem odmítl.[9]

Paní Čeng v 90. letech prosazovala svého syna jako následníka i veřejně, na stélách vztyčených v pekingském taoistickém chrámu Tung-jüe (začátkem roku 1592) a klášteru San-jang na hoře Tchaj (1594 a 1596) byl její syn označován jako následník trůnu (tchaj-c’). Také císařovna Wang a paní Wang se také obrátily k nadpřirozeným silám, ale buddhistickým. Císařovna tak začátkem roku 1592 finančně podpořila vydání knihy modliteb ke Kuan-jin, mezi ženami nejpopulárnějšího bóddhisatvy; císařovna Wang s podporou císařovny vdovy Li financovala rekonstrukce buddhistických klášterů, a na stélách a nápisech žádaly o přízeň pro císařova prvorozeného syna, a zmiňovaly i paní Wang.[7]

Roku 1593 úředníci očekávali, zda panovník splní slib z roku 1591. Císař se ke jmenování neměl, navrhl však velkému sekretáři Wang Si-ťüeovi, že své tři žijící syny jmenuje knížaty – což by bylo v souladu se zákony – a vyčká, zda císařovna nebude mít syna. Wang sestavil edikt a poslal jej ministerstvu obřadů, aby zahájilo přípravy. Opoziční kritici však myšlenku odmítli s tím, že nejstarší syn má být jmenován korunním princem, nikoliv knížetem, a donutili Wang Si-ťüea aby se císaři omluvil s tím, že jmenování tří knížat provést nelze, protože odporuje zákonům, což si dříve neuvědomil. Císař se poté myšlenky na jmenování synů knížaty vzdal, ale prohlásil, že následníka neurčí nyní ani v dalších dvou až třech letech.[10]

Roku 1599, u příležitosti osmnáctin Ču Čchang-luoa, přišla vlna žádostí o jeho jmenování korunním princem. Císař reagoval požadavkem na ministerstvo daní, aby shromáždilo 24 milionů liangů stříbra k úhradě nákladů ceremonií spojených s jmenováním následníka (a ostatních synů knížaty). Od císaře to byla jasná obstrukce[11] (požadavek několikanásobně převyšoval roční příjmy ministerstva ve stříbře a odpovídal ročnímu příjmu státu ve stříbře i naturáliích dohromady).

Až roku 1601 panovník souhlasil se jmenováním a velký sekretariát připravil edikt. Na poslední chvíli se císař pokusil vyhlášení ediktu odložit, ale první velký sekretář Šen I-kuan tvrdě stál na svém a neustoupil, takže v listopadu 1601 císař konečně jmenoval nejstaršího syna následníkem a čtyři své mladší syny knížaty.[11] Ču Čchang-sün dostal titul knížete z Fu,[4] nicméně zůstal v Pekingu, ačkoliv měl být do provincie odeslán po dosažení osmnácti let věku, tedy roku 1604, což živilo fámy o tom, že otázka následnictví je stále otevřená.[12] Císař prince odeslal do jeho provinčního sídla, po dlouhé řadě výzev a protestů proti nečinnosti, až roku 1614.[13][14] Tehdy při jednom z protestů zdůvodnila paní Čeng ponechání prince v Pekingu péčí o císařovnu vdovu Li, totiž plánováním jeho přítomnosti na oslavách narozenin císařovny vdovy příští rok. Císařovna vdova reagovala povoláním do Pekingu svého mladšího syna Ču I-lioua, knížete z Lu. Rozhodnutí císařovny vdovy bylo výzvou císaři, pobyt knížat v hlavním městě byl totiž považován za nepatřičný a rizikový, protože se – jako alternativní následníci – mohli postavit proti korunnímu princi.[6] Císař poté ustoupil.[6]

Případ muže s holí

S debatami o následníkovi souvisel „případ muže s holí“, který poškodil prestiž panovníka.

Koncem května 1615 byl u paláce následníka zadržen muž s holí. Z následného vyšetřování vyplynulo, že se jmenuje Čang Čcha, je bláznivý[15] a chtěl s pomocí hole dořešit konflikt s dvěma palácovými eunuchy, se kterými se nepohodl. Na tom měla být kauza uzavřena a muž popraven.[16] Do případu se však zamíchal vězeňský úředník Wang Č’-caj, který odmítl verzi o šílenci a prosadil veřejné vyšetřování se zapojením představitelů ministerstva trestů. Podle nové verze případu byl muž psychicky zdravý a do paláce vnikl na žádost dvou eunuchů blízkých paní Čeng a jejímu bratrovi, což vyvolalo podezření, že cílem akce mělo být zabití následníka a dosazení na jeho místo syna paní Čeng.[17] Záležitost měla velký ohlas u dvora. Wan-li reagoval bezprecedentním krokem, svolal civilní i vojenské úředníky zaměstnané v pekingských úřadech, předstoupil před ně – bylo to první setkání císaře s úředníky „vnějšího dvora“ od roku 1602[18] – s Ču Čchang-luoem a jeho rodinou (syny a dcerou) a obořil se na úředníky, jak mohou pochybovat o jeho vztazích k následníkovi, kterému věří a spoléhá na něj. Ču Čchang-luo potvrdil svůj blízký vztah k otci a žádal ukončení celé záležitosti. Dále císař rozhodl o popravě Čang Čchaa i obou do případu zapletených eunuchů.[19] Proti popravě se postavili představitelé ministerstva trestů, požadující další vyšetřování. Poté velcí sekretáři zprostředkovali kompromis – Čang Čcha byl na druhý den popraven, podezřelí eunuchové měli být vyslechnuti. Výslech proběhl, oba však zůstali pod dozorem císařových eunuchů a pátý den po císařově projevu bylo úředníkům oznámeno, že zemřeli.[17] Případ potom utichl.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b BROOK, Timothy. The troubled empire: China in the Yuan and Ming dynasties. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2010. 329 s. ISBN 978-0-674-04602-3. S. 101. (anglicky) [Dále jen Brook (2010)]. 
  2. ↑ HUANG, Ray. The Lung-ch'ing and Wan-li reigns, 1567—1620. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 2. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Huang (1988)]. ISBN 0521243335. S. 511–584, na s. 516. (anglicky)
  3. ↑ a b c Huang (1988), s. 516.
  4. ↑ a b c Huang (1988), s. 517.
  5. ↑ Brook (2010), s. 102.
  6. ↑ a b c d MCMAHON, Keith. Celestial Women: Imperial Wives and Concubines in China from Song to Qing. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2016. 312 s. ISBN 1442255021, ISBN 9781442255029. S. 130. (anglicky) 
  7. ↑ a b c ZHANG, Dewei. Thriving in Crisis: Buddhism and Political Disruption in China, 1522–1620. 1. vyd. New York: Columbia University Press, 2020. 368 s. S. 63–64. (anglicky) 
  8. ↑ DUINDAM, Jeroen. Dynasties: A Global History of Power, 1300-1800. Cambridge: Cambridge University Press, 2016. xx + 384 s. ISBN 9781107637580. S. 63–64. (anglicky) 
  9. ↑ ZHAO, Jie. A Decade of Considerable Significance: Late-Ming Factionalism in the Making, 1583-1593. T'oung Pao Second Series. 2002, roč. 88, čís. 1/3, s. 112–150, na s. 131. [Dále jen Zhao]. (anglicky) 
  10. ↑ Zhao, s. 131–134.
  11. ↑ a b GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. Svazek 2., M–Z. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1. S. 1179–1182. (anglicky) 
  12. ↑ Huang (1988), s. 550.
  13. ↑ DARDESS, John W. Blood and History in China: The Donglin Faction and Its Repression, 1620-1627. Honolulu: University of Hawaii Press, 2002. 207 s. Dostupné online. ISBN 0824825160, ISBN 9780824825164. S. 9. (anglicky) 
  14. ↑ Huang (1988), s. 517 a 550.
  15. ↑ Dardess, s. 10.
  16. ↑ Huang (1988), s. 554.
  17. ↑ a b Huang (1988), s. 555.
  18. ↑ Dardess, s. 14.
  19. ↑ Dardess, s. 15.

Literatura

  • DARDESS, John W. Blood and History in China: The Donglin Faction and Its Repression, 1620-1627. Honolulu: University of Hawaii Press, 2002. 207 s. Dostupné online. ISBN 0824825160, ISBN 9780824825164. (anglicky) 
  • HUANG, Ray. The Lung-ch'ing and Wan-li reigns, 1567—1620. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 2. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243335. S. 511–584. (anglicky)
  • ZHAO, Jie. A Decade of Considerable Significance: Late-Ming Factionalism in the Making, 1583-1593. T'oung Pao Second Series. 2002, roč. 88, čís. 1/3, s. 112–150. (anglicky)