Název Shortbus odkazuje na školní minibus, užívaný v USA pro studenty zvláštních škol, duševně či fyzicky znevýhodněné. Odtud se slangově používá jako hanlivé označení pro cestující takového autobusu, podobně jako „retard“ aj.[4] Režisér Mitchell takto pojmenoval týdenní privátní salón či klub, v němž se propojují dráhy hlavních hrdinů a hrdinek filmu.[5] Jako pracovní název filmu byl uváděn také The Sex Film Project.
Lucia Kajánková jej v magazínu Cinepur popsala jako „meta-dokumentární sexuálně explicitní experiment“.[2] Diskuse vzbudilo množství explicitního vyobrazení sexu a otevřenost, s jakou film přistupuje k různým, i netradičním formám sexuality. Film obsahuje scény s nesimulovaným sexuálním stykem s viditelnou penetrací a mužskou ejakulací.
Podle autora však sex ve filmu nemá za cíl divákovo vzrušení, což jej odlišuje od pornografie. „Sex je zde spojen s pocity, myšlenkami, politikou, humorem, radostí, jako v běžném životě.“[6] Radim Habartík z české distribuční společnosti Aerofilms k tomu uvedl, že „(Mitchell) přišel s docela obyčejným příběhem o docela obyčejných lidských pocitech, kterým se při všem tom hledání toho pravého nebo té pravé prostě nevyhnete. Jen ten věčný příběh interpretuje po svém, to je celé.“[1][7]
Vojtěch Rynda v recenzi filmu pro magazín Cinema uvedl, že „stejným způsobem, jakým odhalují svá těla, tu postavy (...) odkrývají i svá nitra a ukazují se být úplně obyčejnými lidmi odvedle. Shortbus (...) se tak nakonec stává bolestně trefným portrétem tápajících bytostí a svědectvím o křehkosti jejich duší. Jen je tu víc ztopořených penisů, než jsme v tomhle žánru zvyklí.“[8]
Děj
Film sleduje příběhy několika obyvatel soudobého New Yorku, kteří řeší své sexuální a milostné vztahy, problémy a frustrace v undergroundovém klubu Shortbus. Klubu vévodí extravagantní hostitelka Justin Bond, která dění v něm glosuje: „Je to jako v šedesátých letech - jen míň nadějí.“
Hlavními postavami filmu jsou láskyplný a vždy pozitivní James a jeho psychicky nevyrovnaný partner Jamie se sebevražednými sklony, sexuální terapeutka Sophia, která nikdy nezažila orgasmus, a její skromný manžel Rob. Tyto dvě partnerské – heterosexuální a homosexuální – dvojice tvoří jádro, organicky propojené s dalšími postavami. Těmi jsou citově chladná Severin poskytující sado-maso služby jako prostitutka-domina, nadšeně fotografující zajímavosti kolem sebe na Polaroid, ale neschopná obyčejného mezilidského kontaktu; citlivý a křehký mladík Seth hledající partnera online, který se zamiluje do Jamese i Jamieho současně; voyer Caleb bydlící v domě naproti a posedlý sledováním Jamieho. V klubu se ale objeví třeba i starosta města New Yorku a další podivuhodné postavičky.[8][9]
Film začíná hned explicitní sexuální scénou, prostřihávající detaily z heterosexuální soulouže Sophie a Roba s téměř akrobatickým autoerotickým výkonem Jamieho.[10] Po tomto šokujícím odhalení těl pak nastupuje postupné odhalování charakterů. Každá z postav v průběhu filmu prochází důležitou životní proměnou a vše vrcholí při závěrečných scénách odehrávajících se během výpadku proudu. James nedokončil svou plánovanou sebevraždu díky zásahu Caleba. Vrátil se k Jamiemu a znovu začínají stavět svůj společný vztah. Severin, Rob a Ceth se osvobodili od svých vnitřních bloků a frustrací a Sophia dosáhla orgasmu.[1]
Pro obsazení postav byl vyhlášen otevřený konkurz pro herecké profesionály i amatéry. Ze zaslaných pěti set nahrávek tvůrci vybrali stovku na taneční party s líbací hrou „flaška“. O videonahrávkách se tajně hlasovalo a režisér nakonec vybral devět představitelů na dlouhodobé improvizační dílny.[5]
Ve scéně skupinového sexu si zahrál i sám režisér.[5]
Distribuce
Režisér John Cameron Mitchell při uvedení filmu na festivalu Mezipatra 2006
V Česku měl film svou předpremiéru na 7. gay a lesbickém filmovém festivalu Mezipatra v pražském kině Světozor12. listopadu 2006.[5] Do kinodistribuce jej uvedla společnost Aerofilms, která jeho projekce doplnila desetiminutovým animovaným předfilmem Karneval zvířat autorky Michaely Pavlátové na stejnojmennou hudbu Camilla Saint-Saënse.[7] Krátký film vyhrál tehdejší ročník mezinárodního festivalu Anifest.[5]
Independent Spirit Awards 2007: Axium Producers Award – cena za produkci (Howard Gertler a Tim Perell, rovněž za film Pizza)[21][22]
Hudba
Hudební doprovod je výraznou stránkou Mitchellových filmů. V případě Hedwig and the Angry Inch se jednalo přímo o muzikál. Shortbus mimo jiné propojuje hudbu s dějem filmu tím, že Jay Brannan hraje svou píseň Soda Shop na kytaru v jedné ze scén a závěrečná píseň In the End zazní v provedení Hungry March Band a osazenstva klubu Shortbus. Soundtrack k filmu vydala společnost Team Love Records 3. července 2007.
