Tato stránka představuje strukturovaný seznam knížecích rodů v Polsku a na Litvě v celé jejich historii.
Úvod
Knížecí titul byl tradičně nejvyšším šlechtickým titulem jak v Polsku, tak na Litvě, dvou monarchiích spojených dlouhou společnou historií. V obou těchto zemích šlo původně o titul výlučně panovnický, který ale příslušníkům vládnoucího rodu zůstával i poté, co dynastie vládu nad zemí ztratila a zařadila se mezi "pouhou" šlechtu. Zatímco ve středověkém polském království byly šlechtické tituly, v principu včetně knížecích, zakázány a šlechta zde si byla formálně rovná, na Litvě existovaly šlechtické tituly různých stupňů, přičemž na knížecí titul měli nárok potomci starých knížecích dynastií, kteří mohli navíc nadále některému údělnému knížectví vládnout. Po podpisu Lublinské unie v roce 1569 byly některé litevské knížecí rody přijaty jako knížata v celé polsko-litevské unii. Na druhou stranu zákon z roku 1638 zrušil na Litvě užívání šlechtických titulů s výjimkou titulu knížecího a několika dalších výjimek.[1] Šlechtické rody vyňaté z působnosti tohoto zákona sice mohly svůj titul prosazovat v celé Unii, na druhou stranu se zákaz užívat knížecí titul týkal i některých místních knížecích rodů, které nebyly uznány v rámci Lublinské unie či dodatečně (v praxi ale tyto knížecí rody užívaly v rámci litevského velkoknížectví svůj titul nadále). V téže době počali někteří polští nebo litevští velmožové získávat tituly i od zahraničních panovníků, v Unii obvykle neuznané. V době Unie se šlechta (szlachta) oficiálně dělila jen v rámci sejmu na stav senátorský a stav rytířský, což se vázalo jen na funkci konkrétního šlechtice v rámci sejmu. V praxi však bylo důležité dělení na magnáty a zbytek šlechty (v jejím rámci se ještě někdy vyděluje také drobná šlechta - zemané). Magnáti byli v Polsku a na Litvě nejbohatší šlechtici, držící mimořádně velký pozemkový majetek, tzv. magnátskou posedlost, z níž magnáti často vytvářeli fideikomis, v Polsku zvaný ordynace (polsky ordynacja). Mezi magnátem a knížetem nebyla formálně žádná právní souvislost, kníže mohl i nemusel být magnátem a totéž i naopak. Jak knížecí titul, tak i magnátská kategorie byly však záležitostí oficiálního uznání. Navíc pouze z pozice magnáta a nikoli knížete, plynuly v dobách Unie zásadní politické výhody. Po rozpadu polsko-litevské unie bylo ještě několik knížat v Polsku jmenováno carem z titulu polského krále, po r. 1830 však již všichni Poláci povýšení do knížecího stavu získali svůj titul jako ruský nebo zahraniční. Litva přišla o vlastní šlechtickou obec již při třetím dělení Polska a to definitivně.
Související informace naleznete také v článku Szlachta.
Knížata středověkého Polského království
Původní slovanské vládnoucí dynastie v Polsku
Popielové – pololegendární rod, vládnoucí v předkřesťanském Polsku
Piastovci – zakladatelé polského křesťanského státu a středověké polské státnosti, knížata a králové, r. 1370 ztratili polský trůn, r. 1675 † po meči
Soběslavovci – rod vládnoucí v Gdaňském Přímoří, knížata, od r. 1227 vévodové, † roku 1294
Taurogy byly formálně pouze panstvím, ale vázal se na ně knížecí titul.
Knížecí rody v Litevském velkoknížectví
Litevská šlechta před uzavřením Lublinské unie neznala polskou zásadu šlechtické rovnosti a pozvolna přijímala západní šlechtickou hierarchii titulů. Knížecí titul na Litvě náležel všem příslušníkům starých dynastií, bez ohledu na velikost majetku, a tedy bez ohledu příslušnost k nejbohatší vrstvě magnátů. Za knížecí dynastie byly na Litvě považovány ty rody, které vládly (či v minulosti vládly) vlastnímu knížectví, podřízenému ovšem centrální autoritě velkoknížete (relativně volné). Velkoknížata ponechávala vládu nad některým knížectvím jiným rodům litevského knížecího původu, které byly až do r. 1386 pohanské. Rovněž východní pravoslavná knížata z rodu Rurikovců, začleněná do Litvy, byla mnohdy ponechána při vládě. Velkokníže ale někdy zbavil podrobený rod jeho původního knížectví a udělil mu zemi jinou, aby tak zabránil vytváření a posilování center odporu vůči ústřední vládě. Mnohá stará knížectví obdrželi velkoknížecí příbuzní, a to mnohdy dědičně, takže vznikaly rodové vedlejší větve Gediminovců. Přijímání západních šlechtických titulů mělo za následek, že magnátskému rodu Radziwiłłů byl ve Velkoknížectví ještě před vznikem polsko-litevské unie dvakrát uznán titul knížat Svaté říše římské.
Jediný nedynastický knížecí rod, uznaný sejmem již při podpisu Lublinské dohody. Knížecí titul přiznán na základě udělení titulu říšského knížete císařem Karlem V. dne 10. prosince 1547. Titul uznán na Litvě 24. ledna 1549.[8]
Říšský knížecí titul byl udělen Mikuláši řečenému "Černý", pánu na Olyce a Niesvieżi, litevskému velkému maršálkovi a velkému kancléři a dále bratranci předešlého: Mikuláši řečenému "Sirotek", pánu na Biržách a Dubinkách, litevskému velkému hetmanovi, vojvodovitrockému a wilenskému. Titul platil i pro veškeré potomky obou zmíněných a v polsko-litevské unii byl potvrzen ve stejném rozsahu.
Po Vídeňském kongresu byli ruští carové zároveň polskými králi a měli možnost udílet šlechtické tituly jak z pravomoci ruského cara, tak polského krále. V dobách "kongresového království", kdy se Polsko v Ruském impériu těšilo značné míře autonomie, se knížecí titul od polského krále považoval za platný jen tehdy, když byl potvrzen obnoveným polským (již ne polsko-litevským) sejmem. Ne vždy k tomu ale došlo. Tituly Kongresového Polska byly stejně jako ruské tituly dědičné všem potomkům (s pochopitelnou výjimkou titulů, udělených ženám, které byly pouze osobní).
Byl použit titul bývalého církevního Łowiczského knížectví, ovšem bez vladařských práv. Bývalý majetek polských primasů v knížectví přešel carskou donací na velkoknížete Konstantina, manžela kněžny (dne 4. července 1820)
1821
Światopołk-Mirští
Tomasz Bogumił Jan Światopołk-Mirski
ano
Ž
Rod pocházející z Mjor, titul udělen kvůli mylnému domnění, že rodina pochází z dynastie Rurikovců, resp. od knížat z Turova
Polské a litevské rody s cizím knížecím titulem
Tyto knížecí rody byly polského původu či dokonce trvale usazené v Polsku, případně na Litvě, nikdy jim ale nebyl jejich knížecí stav přiznán polskými nebo litevskými autoritami. Jejich knížecí titul se vázal na povýšení od cizích panovníků.
Radolińští (Hugo Eduard Radoliński) - pruskými knížaty (primogeniturně) od r. 1888, žijící rod
Poniatowští di Monte Rotondo (Carlo a Giuseppe Lucciovi) - nelegitimní synové posledního knížete Poniatowského, r. 1847 toskánská knížata (primogeniturně), r. 1850 rakouská knížata (pro veškeré potomky), žijící rod
Zvláštní případ
Paskevičové-Erivaňští (Ivan Fjodorovič Paskevič) - Ukrajinec, maršál a pokořitel Polska, od r. 1831 polský místodržící, obdržel r. 1831 ruský nikoli polský titul "kníže varšavský", žijící rod
↑GÓRZYŃSKI, Sławomir. Rodzina Radziwłłów i ich tytuły in MISCELLANEA
HISTORICO-ARCHIVISTICA, Tom. VII. 1. vyd. Warszawa: Wydawnictwo DiG, 1997. 7 (19-26) s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-21. S. 21. (polsky)Archivováno 21. 7. 2020 na Wayback Machine.
↑GÓRZYŃSKI, Sławomir. Rodzina Radziwłłów i ich tytuły in MISCELLANEA
HISTORICO-ARCHIVISTICA, Tom. VII. 1. vyd. Warszawa: Wydawnictwo DiG, 1997. 7 (19-26) s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-21. S. 22. (polsky)Archivováno 21. 7. 2020 na Wayback Machine.
KOWALSKI, Mariusz, Księstwa Rzeczpospolitej : państwo magnackie jako region polityczny, Institut Geografii i przestrzennego zagospodarowania im. Stanisława Leszczyckiego, Polska akademia nauk, Prace Geograficzne Nr. 238, Warszawa, 2013, 396 s., ISBN978-83-61590-27-9, dostupné online, (polsky)
SZYDLÓW-SZYDLÓWSKI, Stephan, Graf von, PASTINSZKY, Nikolaus R. von, Der polnische und litauische Hochadel, Nikolaus v. Pastinszky, Budapest, 1944, 124 s., dostupné online (německy)
.png){kind=small}
