Ruská carevna Kateřina II. Veliká vydala v letech 1762 a 1763 manifesty, kterými pozvala do Ruska, do oblasti Povolží, obyvatele evropských zemí. Její pozvání vyslyšeli zejména tisíce Němců, ale také obyvatelé Švýcarska, Nizozemska či Francie.[2] Mezi léty 1764 až 1772 bylo založeno 106 německých kolonií podél řeky Volhy. Jednou z nich byla Sarepta na Volze, založená nedaleko města Caricyn v srpnu roku 1765moravskými bratry z Ochranova v Horní Lužici.[3][1] Ti toto místo proslavili po celém světě pěstováním, výrobou a prodejem hořčice.[4][5]
V souvislosti s nájezdy kubáňskýchTatarů a Kalmyků vyvstala otázka lepší ochrany kolonie. Na podzim roku 1768 tak bylo přistoupeno ke stavbě Sareptské pevnosti. Ta byla budována pravděpodobně podle holandského vzoru pod dohledem Opevňovací kanceláře z Petrohradu. Posádka pevnosti byla utvořena z vojáků caricynského garnizonu a caricynských kozáků.[6]
V roce 1771 byl postaven luteránský kostel, který byl o rok později vysvěcen. Osud Sarepty však nebyl jednoduchý. V roce 1774 neodolala náporu vojsk Pugačova a byla vypleněna. Několikrát byla také zasažena požárem. V roce 1823 při jednom z nich shořelo 37 domů. Avšak nehledě na tyto tragické události se Sarepta dále rozvíjela a během krátké doby se stala jedním z hospodářských a kulturních center Dolního Povolží.
V období Občanské války se Sarepta stala dějištěm bojů a sídlem vojenských štábů. V roce 1918 Sareptu navštívil Lev Trockij a přednesl projev před shromážděnými rudoarmějci a místními občany. V květnu 1920 byla Sarepta přejmenována na Krasnoarmejsk a Kostelní náměstí na Náměstí Svobody. Ke zásadním změnám došlo i v zemědělství, které bylo klíčovým zdrojem obživy místních obyvatel a v Krasnoarmejsku bylo založeno 6 kolchozů. Obyvatele Sarepty, především inteligenci, tvrdě zasáhly stalinské represe druhé poloviny 30. let. Stovky lidí byly zastřeleny, mezi nimi v roce 1938 například ředitel německé školy v Krasnoarmejsku. V roce 1939 byl uzavřen kostel a poslední kněz Konstantin Ruš byl odsouzen k deseti letům vězení. Přes dva tisíce obyvatel Sarepty byly deportovány do oblasti střední Asie v roce 1941. Zpět domů se mohli lidé vrátit až ve druhé polovině 50. let.
Architektura
Ústředním bodem Sarepty se stalo obdélníkové náměstí, kolem kterého byly postaveny nejdůležitější budovy. Domy v Sareptě v mnohém připomínají německou architekturu.
Při přeměně Sarepty na pevnost byly v maximální míře zohledněny místní terénní podmínky. Ze severu byla k obraně využita rokle, na jejíž okrajích byly postaveny dva bastiony. Na jihozápadě kolonii přirozeně chránila řeka Sarpa a její příkrý břeh. Rokle, břeh řeky i vybudované náspy a příkopy byly obehnány dva metry vysokou palisádou. Celkem pevnost disponovala šesti bastiony, přičemž jeden z nich bránil most přes Sarpu.[6]
Současnost
Plánek památkové rezervace Stará Sarepta
Do dnešní doby domy dochované v Sareptě představují nejstarší kamenné stavby ve Volgogradu. V roce 1989 získala Sarepta status památkové rezervace. Dekretem prezidenta Ruské federace byla prohlášena za kulturní památku a bylo založeno Muzeum Stará Sarepta. To zahrnuje 26 budov, z nichž 23 objekty jsou federálními památkami.
Luteránský kostel, dominanta Sarepty, byl zrestaurován v roce 1996 a obnoveny byly také varhany. Ty jsou jediné funkční ve Volgogradské oblasti. V kostele se každou neděli konají bohoslužby a jednou až dvakrát měsíčně varhanní koncerty.[7] Muzeum vydává vlastní noviny a spolupracuje s německými a ruskými kulturními středisky.[8]
Od roku 1989 se muzeum dále rozvíjí a přibývají nové interaktivní expozice. Ve zrestaurovaných budovách byla například zprovozněna knihovna nebo restaurace. Zároveň byly opraveny a návštěvníkům zpřístupněny sklepy několika domů. Kromě standardních prohlídek muzeum organizuje také vzdělávací akce a tematické prohlídky.
Zakladatelé
Mezi zakladateli kolonie byli čtyři exulanti (z doby pobělohorské);[9] tento počet nemusí být přesný kvůli nedostatku zdrojů.
