Samuel Belluš

Samuel Belluš
Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci:
1945 – 1946
Poslanec Ústavodárného NS
Ve funkci:
1946 – 1948
Pověřenec pro informace
Ve funkci:
1945 – 1947
Stranická příslušnost
ČlenstvíSNS
Demokratická str.
Str. slovenské obrody
Narození2. října 1916 nebo 12. října 1916
Slovenská Ľupča
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí4. července 1998 (ve věku 81 let)
Mnichov
NěmeckoNěmecko Německo
PříbuzníMartin Belluš (sourozenec)
Pavel Belluš (synovec)
Alma materUniverzita Komenského
Profesespisovatel, advokát, politik a právník
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm III. třída (1991)
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Samuel Belluš (2. října,[1][2] uváděno též 12. října 1916 Slovenská Ľupča[1] – 4. července 1998 Mnichov[1]) byl slovenský a československý politik, poválečný poslanec Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění za Demokratickou stranu.

Biografie

Vystudoval gymnázium v Banské Bystrici a právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Roku 1940 získal titul doktora práv.[1]

Po studiích působil do roku 1946[1] jako advokát ve Zvolenu a Bratislavě. Angažoval se v Slovenské národní straně.[3] Členem SNS byl až do roku 1938.[4] Byl předsedou Ústředí evangelického studentstva, členem Kuzmányho kruhu a Klubu národních akademiků.[1] Protestoval proti odtržení Slovenska od Československa.[4]

Za války byl členem odboje a podílel se na Slovenském národním povstání. Zasedal v povstalecké Slovenské národní radě.[3][1] Účastnil se v delegaci Slovenské národní rady, která 1. června 1945 jednala s prezidentem Edvardem Benešem a řešila mimo jiné postavení Slovenska v obnovené republice.[5]

V 6. Sboru pověřenců a 7. Sboru pověřenců zastával od září 1945 do listopadu 1947 post pověřence pro informace.[6] Ze Sboru pověřenců byl vytlačen v listopadu 1947 poté, co došlo k proměně silových poměrů v souvislosti s nástupem slovenských komunistů proti nekomunistickým silám na Slovensku.[7]

V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Demokratickou stranu. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1946 a stal se poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, přičemž po únorovém převratu přešel krátce do Strany slovenské obrody, která byla nástupnickou platformou Demokratické strany, loajální ke komunistickému režimu.[8][9]

V roce 1948 emigroval do Velké Británie, kde se v roce 1949 stal vedoucím studijního oddělení CIO. Poté odešel do SRN a stal se ředitelem československého oddělení stanice Svobodná Evropa.[3] Byl členem Rady svobodného Československa[10]. V roce 1991 se stal nositelem Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. Jeho bratr Martin Belluš (1911–1977) byl významným slovenským lékařem, jeho synovec Pavel Belluš (1930–2014) byl prvoligovým fotbalovým brankářem.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f g ŠPETKO, Jozef. Líšky kontra ježe: slovenská politická emigrácia 1948-1989 : analýzy a dokumenty [online]. Kalligram, 2002 [cit. 2015-01-22]. S. 302. Dostupné online. ISBN 8071494372. (slovensky) 
  2. ↑ Samuel Belluš [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-18]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c Belluš, Samuel, 1916-1998 [online]. banskabystrica.kniznice.net [cit. 2011-12-18]. Dostupné online. (slovensky) [nedostupný zdroj]
  4. ↑ a b JOHN, Miloslav. Čechoslovakismus a ČSR: 1914-1938 [online]. Baroko & Fox, 1994 [cit. 2015-01-22]. S. 146. Dostupné online. ISBN 8085642204. 
  5. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 284. 
  6. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 624. 
  7. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 359. 
  8. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-18]. Dostupné online. 
  9. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-29. 
  10. ↑ Archivovaná kopie. www.ustrcr.cz [online]. [cit. 2012-10-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-13. 

Externí odkazy