Narodil se v rodině evangelického faráře Jakuba Hroboně a Terézie Hroboňové, rozené Midielkové, jako nejmladší ze sedmi dětí. Z matčiny strany byl údajně potomkem polského šlechtického rodu. Od 1834 studoval na evangelické liceu v Levoči, kde se hned po příchodu zapojil do vlasteneckých aktivit starších spolužáků a postupně vedl i korespondenci s mnohými osobnostmi slovenského kulturního života. V letech 1835 až 1899 napsal do rukopisného sborníku Liber memorialis societas slavicae své první básně. Roku 1836 Samo poprvé vydává svůj první překlad z latiny a první folkloristický zápis. Ani ne o rok později jej přijali do Německého studentského samovzdělávacího spolku.
V roku 1839 přešel na evangelické lyceum do Bratislavy a začal si psát deník, který měl přes 8 000 stránek a v němž pokračoval až do své smrti. Aktivně se zapojoval do činnosti ve Spoločnosti česko-slovanské.
Se svou budoucí múzou, českou básnířkou Antonií Reissovou, známou pod literárním pseudonymom Bohuslava Rajská, se seznámil roku 1841. Roku 1842 začal se svým bratrem Ľudovítem studovat na německé univerzitě v Halle. Skrze sňatek svého bratra Ľudovíta s Milkou (Emílii) Zátureckou (1833–1877) se Hroboň dostal do příbuzenského vztahu se sběratelem lidové slovesnosti Adolfem Petrem Zátureckým. V Halle studoval teologii a filozofii, udržoval rozsáhlou korespondenci s Bohuslavou Rajskou, do níž se zamiloval. Sňatek by ale nejspíše neměl budoucnost a Samo by Rajské nedokázal život zajistit ani finančním zázemím.[2][3]
„
Věcně drahá přítelkyně moje! Až tento lístek do rukou dostanete,
tehdy již bude na cestě k vám Bohdan. Píšu jen proto, abych starost
vaši trochu upokojil, že tak dlouho nepřicházím. Odpusťte, že
nemohu slaviti s vámi den 23. května – den z mrtvých vstání! Ach!
já bych na křídlech blesku letěl k vám, kdyby mne nevázala zem
těžká. Ale přijde již konečně okamžení, kdež si budeme moci
přátelsky stisknouti ruce. Posílám vám dva kvítečky z posvátné
země tatranské, z ráje dětinstva mého – ze Sjelňického hájíka
„Djela“, o kterém jsem v nejpěknějším věku svém zpíval. Pozřete do
přílohy ku Květům z r. 1840 neb 1841 a najdete tam „listy pod hájem
Djelom“. Ach! kéž bych kdysi všechny ty krásy ukázati mohl
Bohuslavě, kéž ty blesk jejích pěkných očí vznášel se kdys nad
běloskvoucími výšinami Tater a vábil květy z posněžených skalin!
Pozdravuje vás Djel, pozdravují vás pěkné sny mého dětinství,
pozdravují vás boží tajemstva duše tatranské, pozdravuje vás syn
Tatry
“
— Bohdan Hroboň Bohuslavě Rajské v Sjelňici, dne 9. května 1844.
Roku 1844 ovdověl český básník František Ladislav Čelakovský. Jeho žena Marie mu náhle zemřela na tyfus. Zanedlouho ovšem Čelakovský požádá Rajskou o ruku, a jelikož se Rajská stydí nabídku sňatku odmítnout, vdá se za něj.[4]
„
S Bohdanem jsem též mluvila, neboť mně jeho osud nejvíce na
srdci leží. Doufám, že mladost a jarý duch jeho mu spomohou
vybojovati mír v první lásce ztracený. Jakou touhu já v sobě cítím po
pokoji a míru, nemohu ani říci a snad přece jednou mi bůh popřeje
toho dosáhnouti.
“
— Bohuslava Rajská Boženě Němcové, Praha, 13. srpna 1844, po sňatku s Františkem Ladislavem Čelakovským
Hroboň se po návratu z Halle nezapojil do rušného národního života, ale žil společně se svou matkou, a po její smrti se starším bratrem Ľudovítem, knězem v Liptovské Sielnici. Založil tu Spolek mírnosti. Letá trávil na salaši pod Bielou skalou v Tatrách, v selnické Suché dolině.
Svou izolaci překonával korespondencí s různými kulturními osobnostmi, ale předevšem s českým patriotem a psychiatrem v Ústavu pro slabomyslnéKarlem Slavojem Amerlingem, zakladatelem slovanského vzdělávacího ústavu Budeč. Obracel se na něj se svými přetrvávajícími zdravotními problémy, jež již měly příznaky schizofrénie. V roku 1854 psal milostná psaní Márii Števlíkové a dokonce i jistému sielnickému sedláckému děvčeti jménem Zuzka.
Postupne ztrácel zrak, psáti mohl pouze levou rukou. Roozsáhlé deníkové záznamy a jiné další rukopisy jsou proto takřka nečitelné. Zemřel opuštěn v Liptovské Sielnici. Literární vědec Edmund Hleba naznačil, že básník mohl spáchat i sebevraždu, když napsal, že našel svůj konec v prostoru mezi farou a kostelem. Dokumentární film Samo Bohdan Hroboň realizovala Slovenská televize v Bratislavě roku 2001 v rámci televizního cyklu Kultura a náboženství (scénář Vlastimil Kovalčík, režie Fedor Bartko).
Hrob Sama Bohdana Hroboně a jeho brata Ľudovíta Jána Hroboně (1817–1880) se nachází v Liptovské Sielnici.
Rodinný hrob Hroboňových
Dílo
1857 - Slovenskje iskrice
1861 - Slovopieseň
1863 - Slovo o Goethem a Heglovi (filozoficko-estetická úvaha)
1872 - Svätopompej
1874 - Prosbopej slovenskjeho chorľavca-žobráka
1878 - Pejan víťazný
1861 - Slovopíseň
1863 - Slovo o Goethem a Heglovi (filozoficko-estetická úvaha)
1872 - Svatopompej
1874 - Prosbopej slovenskjeho chorľavca-žobráka
1878 - Pejan víťazný
Odkazy
Reference
↑ Samo Bohdan Hroboň. FDb.cz [online]. [cit. 2021-12-22]. Dostupné online.
