Ruth Agnes McCall Robertson Marietta (24. května 1905 Taylorville – 17. února 1998 Rosenberg)^[1] byla americká fotoreportérka, válečná zpravodajka, objevitelka a průkopnice ženského fotografování. Jako žena fotografka dosáhla mnoha prvenství v tehdy typicky mužské profesi.^[2] Vrcholem její úspěšné kariéry byla výprava k úpatí Angelova vodopádu (Salto Angel) ve Venezuele v roce 1949, při níž se podařilo prokázat, že se jedná o nejvyšší vodopád na světě.^[2] Čtyři předchozí výpravy vedené muži byly neúspěšné.

Ruth Robertson se narodila 24. května 1905 v Taylorville ve státě Illinois.^[2] Její matka pocházela z novinářské rodiny ze Somersetu v Kentucky,^[3] ale zemřela, když bylo Ruth asi sedm let. Ruth pak žila se svou babičkou. Po babiččině smrti se se svým otcem přestěhovala do Peorie ve státě Illinois. Otec byl malíř a fotograf a naučil ji zacházet s fotoaparáty a vyvolávat fotografie.^[4] Robertson studovala na Knox College v Galesburgu ve státě Illinois a na Bradley University v Peorii, ale studium nedokončila. Školu opustila v roce 1939, kdy se jí podařilo přesvědčit editora listu The Peoria Evening Star, aby ji najal jako první ženskou fotografku.^[3][2][5][1]

O tři roky později se přestěhovala do Chicaga a začala pracovat pro Acme News Pictures (později United Press International).^[4] Během práce pro Acme založila s kolegou Artem Neumannem nezávislou zpravodajskou službu Press Syndicate.^[2] Díky tomu získala různé fotografické zakázky a v roce 1943 se stala první ženskou fotografkou, které bylo povoleno vstoupit na baseballové hřiště Wrigley Field,^[4] a byla jedinou ženou fotografkou na sjezdech Demokratické strany a Republikánské strany v roce 1944.^[3][2]

V roce 1945 si Robertson zažádala prostřednictvím Press Syndicate o status válečné zpravodajky a byla vyslána do aljašsko-aleutské oblasti Ladd Field ve Fairbanksu. Fotografovala americké a ruské vojenské přesuny a našla si čas i na fotografování domorodých obyvatel. Byla novinářka tělem i duší a byla ochotná udělat téměř cokoli, aby získala dobrý příběh. Trávila hodiny na mrazivých místech v bombardérech, kde se snažila získat dokonalý záběr. Cestovala přes 3 000 km dlouhý pás Aleutských ostrovů na velitelství 11. letecké armády, aby mohla létat s piloty, kteří bombardovali japonské Kurily. Stíhačka, v níž letěla, jednou dostala přímý zásah. Robertson měla štěstí a vyvázla bez zranění. Při letu na severní pól se setkala se slavným polárním badatelem Vilhjalmurem Stefanssonem a pořídila jeho fotografie.^[6]

Po válce se Robertson dostala do New York Herald Tribune, kde psala články pro časopis This Week Magazine.^[7] Po dobrodružstvích na Aljašce ji však psaní o receptech a látkách na záclony trochu nudilo. V roce 1949 proto ochotně přijala nabídku na cestu do Venezuely.^[6][7]

Stejně jako na Aljašce i ve Venezuele našla Robertson převážně neprobádanou zemi plnou neznámých příběhů a nepopsaných přírodních zázraků. Představovala si stovky míst, která je třeba navštívit, příběhů, které je třeba vyprávět, a fotografií, které je třeba pořídit. Pracovala jako reklamní fotografka pro leteckou společnost Linea Aeropostal Venezolana a psala a fotografovala pro noviny a časopisy, například El Farol a Nosotros, a pro několik ropných společností. Pro ropné společnosti cestovala po Venezuele, Guyaně, Kolumbii a Brazílii a dokumentovala jejich ropná pole, vrty a ropovody. Na základě svých fotografií vyráběla barevné kalendáře pro společnosti Standard Oil, Shell a Esso. V roce 1947 natočila pro venezuelské ministerstvo pro rozvoj film o lovcích perel u ostrova Margarita a poté získala smlouvu se společností Shell Pipeline Company na natočení filmu o stavbě plynovodu pod jezerem Maracaibo.^[3][8]

Robertson žila a pracovala ve Venezuele po většinu padesátých let 20. století. Spolu s dalšími novináři založila v Caracasu anglicky psané noviny Daily Journal, psala pro ně pravidelný sloupek a pracovala také jako korespondentka časopisu Time-Life. V roce 1951 se provdala za Charlese Mariettu, absolventa Texaské univerzity v Austinu a inženýra společnosti Atlantic Refining Company. Ve své profesi ale nadále používala své dívčí jméno.^[3]

V roce 1947 při letu do odlehlého vnitrozemí džungle pod řekou Orinoko poprvé spatřila Angelův vodopád (Salto Angel). Zpočátku pořizovala jen jeho letecké fotografie,^[7] ale byla odhodlána vodopád důkladně prozkounat. Protože neměla žádné zkušenosti s plánováním expedicí, obrátila na časopis National Geographic, o němž se domnívala, že bude mít největší zájem. Ti ji však odmítli, protože o dosažení vodopádů se předtím neúspěšně pokoušely čtyři expedice a někteří jejich členové se už nikdy nevrátili. Jakou šanci by měla ona jako žena? Časopis nicméně projevil zájem o její příběh, pokud by náhodou byla úspěšná.^[8]

Po dvou letech pečlivého plánování se dne 23. dubna 1949 expedice k Angelovu vodopádu vydala na cestu. Uprostřed džungle se skupina setkala s lotyšským badatelem Alexandrem Laimem, který prováděl průzkum v džungli podél řek Churún a Caroní.^[9][7][10] Laime najal původní obyvatele této oblasti, indiány Kamarakoto, jako nosiče a průvodce.^[8] Cestovali nejprve na kánoích po řece Churún^[7] a nakonec se pěšky prodírali hustou džunglí. Dne 12. května 1949 dorazili k vodopádu.^[2][7] Byla to první zdokumentovaná výprava, která úpatí vodopádu dosáhla. Zúčastnilo se jí deset domorodců z kmene Kamarakoto (včetně další ženy jménem Juanita)^[4] a byla to také první výprava, která vodopád změřila,^[4][7][11] je 979 metrů vysoký, to je patnáctkrát vyšší než Niagarské vodopády.^[1]

Úkolem expedice bylo změřit vodopád, aby se jednou provždy prokázalo, zda je nejvyšší na světě, a také pořídit jeho první pozemní fotografie. Reportáž o výpravě otiskl v listopadu 1949 National Geographic. Další zprávy se objevily v časopisech Time a Newsweek a ve všech významných novinách na světě. Roberton o expedici napsala knihu Churun Meru – The Tallest Angel.^[8]

Kvůli rostoucím politickým nepokojům ve Venezuele se Robertson s manželem v roce 1958 přestěhovali do Mexika, kde pracovala jako zástupce šéfredaktora bulletinu Americké mexické společnosti. V polovině šedesátých let 20. století se vrátili do USA a přestěhovali se do Brazorie v Texasu. Robertson hodně cestovala po světě, pokračovala v psaní sloupků pro Daily Journal a přednášela pro různé kluby. Zemřela 17. února 1998 v Rosenbergu v Texasu.^[3][4]

Archivy Ruth Robertson jsou uloženy v Harry Ransom Center Texaské univerzity v Austinu.^[1] Jejím životem se inspirovala americká spisovatelka Kathryn Casey, která vydala v září 2023 novelu Angel Falls.^{[12][13][2][14][4]}

• Fotografie ve Spojených státech amerických
• Ženy ve fotografii
• Seznam amerických fotografek

• Personal website
• Ruth Robertson Papers and Photographic Collection