PROFILPELAJAR.COM

Rozrazil jarní
	Rozrazil jarní (Veronica verna)
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae);
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta);
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta);
Třída	vyšší dvouděložné (Rosopsida);
Řád	hluchavkotvaré (Lamiales);
Čeleď	jitrocelovité (Plantaginaceae);
Rod	rozrazil (Veronica);
Binomické jméno
	Veronica verna; L., 1753
Synonyma
	Veronica chamaepitys; Veronica procerior; Veronica romana ;
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rozrazil jarní (Veronica verna) je nízká, tmavomodře kvetoucí rostlinka sušších strání, jeden z četných, v Česku rostoucích druhů širokého rodu rozrazil.

Výskyt

Je bylinou často se vyskytující hlavně ve střední a východní Evropě (ostrůvkovitě roste i v Anglií a Finsku), v Malé a Střední Asií, na Kavkaze, severozápadě indického subkontinentu a také západě Sibiře a severu Afriky. Byl druhotně rozšířen i do Severní Ameriky.

V České republice roste na teplejších stanovištích, především v nížinách a středních polohách v písčitých půdách. Je k vidění především na suchých a osluněných místech s nehlubokou, na humus chudou půdou. Nejčastěji to jsou nevápnité, travnaté i skalnaté stráně, pastviny, úhory i řídce porostlé louky; vybírá si drny nebo křovinami nezarostlá místa na kterých pak vyrůstají mnozí jedinci pospolitě. Podle "Florabase.cz" se rozrazil jarní v ČR vyskytuje: ^[2].^[3]^[4]^[5]

Popis

Poměrně drobné, jednoleté rostliny přežívají zimní období v semenech která brzy z jara vyklíčí a vyrostou z nich méně než 20 cm vysoké, přímé lodyhy. Ty bývají nerozvětvené nebo se již od spodu větví do dvou až tří přímých, jen v dolní části obloukovitě vystoupavých větví. U báze jsou krátce chlupaté a výše porostlé dlouhými, žláznatými chlupy. Spodní listy mají krátké řapíky a jsou po obvodu celistvé nebo jen tupě pilovité, horní jsou přisedlé a peřenodílné až peřenosečné, všechny jsou oboustranně chlupaté.

Čtyřčetné, oboupohlavné, drobné, fialové květy o průměru asi 3 mm vyrůstají z paždí listenů na stopkách 1 až 2 mm dlouhých které zůstávají i při zrání plodu přímé a neprodlužují se. Vytvářejí několikakvětý hrozen které je celý řídce chlupatý.

Kalich je tvořen u báze krátce srostlými, nestejně dlouhými cípy. Korunní lístky jsou světle modré a kratší než kališní. Dvě tyčinky, podstatně kratší než koruna, nesou prašníky světlé šedé barvy. Čnělka je vytrvalá, přímá a není delší než 0,6 mm, je zakončená polokulovitou bliznou bělavé barvy.

Tobolky jsou v obrysu srdčité, výrazně zploštělé a širší než delší (široké do 4 mm a dlouhé do 3 mm). Na vrcholu mají pravidelný srdčitý zářez, vytrvalá čnělka tento zářez nepřečnívá, po okraji jsou tobolky chlupaté. Obsahují plochá, široce vejčitá semena asi 1 mm dlouhá.^[3]^[4]^[5]^[6]

Možnost záměny

Nejblíže podobný je rozrazil Dilleniův který je jen o málo větší, má více chlupaté květenství a jeho prašníky a blizny jsou modré, čnělku má delší a ta přesahuje zářez tobolky.^[3]

Ohrožení

Rozrazil jarní je hodnocen jako vzácnější druh vyžadující si další pozornost (C4a).^[7]

Odkazy

Reference

↑ BioLib.cz – Veronica verna (Rozrazil jarní) [online]. BioLib.cz [cit. 2013-02-02]. Dostupné online.
↑ http://quick.florabase.cz/map/show/taxon/Veronica%20verna/callback/
↑ ^a ^b ^c MRÁZEK, Tomáš. BOTANY.cz: Rozrazil jarní [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 21.07.2011 [cit. 2013-02-02]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ŠILAROVÁ, Petra. Rozšíření rozrazilů Veronica dillenii .... [online]. Ústav botaniky a zoologie, PřF, Masarykova universita, Brno, rev. 11.05.2010 [cit. 2013-02-02]. Dostupné online.
↑ ^a ^b HRBÁČ, Petr. Rostliny střední Evropy: Rozrazil jarní [online]. Petr Hrbáč, Rostliny.nikde.cz [cit. 2013-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-04-19.
↑ BĚHAL, Radomír; BUŠINA, Petr; CABÁK, Pavel et al. Agrokrom.cz: Rozrazil jarní [online]. Zemědělský výzkumný ústav, Kroměříž [cit. 2013-02-02]. Dostupné online. ^{[nedostupný zdroj]}
↑ DANIHELKA, Jiří; CHRTEK, Jindřich; KAPLAN, Zdeněk. Checklist of vascular plants of the Czech Republic: Veronica verna [online]. Preslia č. 84, Botanický ústav, AV ČR, Průhonice, rev. 2012 [cit. 2013-02-02]. Dostupné online.