Rozbitý džbán je čtvrtá a poslední opera (op. 25) českého skladatele Zbyňka Vostřáka. Libreto k ní napsal Karel Jernek podle stejnojmenné hry německého spisovatele Heinricha von Kleista. Tato komická opera o dvou dílech s prologem vznikla v letech 1960–1961, byla brzy nahrána v Československém rozhlase a tam měla i 13. září 1962 premiéru. Scénicky ji uvedlo poprvé Operní studio Akademie múzických umění v Praze v divadle DISK.

Zbyněk Vostřák se kompozice své čtvrté poslední opery pustil brzy po premiéře předchozí nazvané Pražské nokturno.^[1] Již ta naznačovala odklon od dosavadního novoromantického způsobu kompozice, Vostřákův styl se mezitím dále podstatně zmodernizoval pod vlivem jeho studia Arnolda Schoenberga, Antona Weberna a Bohuslava Martinů: v jeho poslední opeře se vyskytuje polytonalita, bohatá chromatika i náznaky dodekafonie.^[1]

Režisér Národního divadla v Praze Karel Jernek Vostřáka upozornil na klasicistní veselohru Heinricha von Kleista Rozbitý džbán a sám mu pak i vypracoval libreto. Vostřák pro operu zvolil formu moderní opery buffy v mozartovském duchu.^[1] K veselohře počátku 19. století ostatně sáhl již ve své první opeře Rohovín Čtverrohý, Rozbitý džbán je však v mnohém odlišný. Na rozdíl od předchozích oper zde skladatel pracuje s komorním orchestrem – jehož zvuk však zůstává velmi barvitý –, operu tvoří dvanáct uzavřených hudebních čísel spojených mluveným textem.^[1] Většina z nich probíhá ve velmi svižném, rytmicky vynalézavém a variovaném tempu, jsou plná děje a vzruchu.^[1][2] Velkou roli hrají sbory, které jsou složitě členěné a často vyjadřují shon a zmatek (např. ve scéně, v níž se vesničané dožadují soudu, i při různých zmatcích v soudní síni).^[2][1] Vedle zpěvu a prostého mluveného slova se vyskytuje i melodram; celkově je opera pro účinkující velmi náročná.^[2]

Ještě před prvním provedením byl Rozbitý džbán nahrán v Československém rozhlase Praha pod vedením autora.^[3] Nahrávka byla odměněna 5. cenou ve skladatelské soutěži pořádané 1962 Mezinárodní hudební radou při UNESCO, a získala tak nárok na vysílání na dvaceti světových rozhlasových stanicích, které se soutěže zúčastnily. První vysílání tohoto záznamu – 13. září 1962 – je tedy i dnem premiéry díla.^[2] O rok později jej nastudovalo Operní studio AMU a v jeho divadle měla opera i scénickou premiéru (8. listopadu 1963).^[4] Ještě v téže sezóně operu uvedlo rovněž Divadlo opery a baletu Zdeňka Nejedlého Ústí nad Labem (premiéra 15. února 1964).^[5] V roce 1964 ji rovněž uvedla opera ve východoněmeckém Frankfurtu nad Odrou.^[6] Za normalizace (a ani později) již Vostřákova jevištní díla hrána nebyla.

Vostřák nebyl jediným skladatelem, kterého Kleistova hra inspirovala k opernímu zpracování. Nedlouho před svou deportací do Terezína napsal svou stejnojmennou operu Viktor Ullmann, dále například Fritz Geißler (1968/69) a Flavio Testi (1997).

V své světnici se z postele ztěžka hrabe rychtář Adam. Včerejší noc se na něm notně podepsala, včetně boule na hlavě. Doufá, že se hlavě i tělu uleví v horké lázni v kádi s vodou, ale sotva se do ní ponoří, vtrhne mu do soukromí rozčilená veřejnost, již se písař Licht marně snaží ukáznit, a dovolává se úředního rozhodnutí v jakémsi sporu. Žalobkyní je zjevně paní Marta, která si stěžuje na zkázu vzácného džbánu, jehož střepy přinesla jako důkazní prostředek, a za pachatele označuje mladíka Ruprechta Tumbu. Z komentářů sousedů vyplývá, že úhony doznal nejen džbán, ale možná i čest Martiny dcery Evičky. Srozumitelnější podrobnosti však nikdo z rozvášněných a škorpících se vesničanů není schopen poskytnout. Konečně se Lichtovi podaří všechny vykázat a rychtář získává chvíli oddechu, aby dokončil koupel.

Ne však na dlouho. Dnes je den vyhrazený pro soudní jednání. Adam by jej sice protentokrát oželel, jenže přijel z Utrechtu soudní rada Walter, aby prověřil, jak je na vsi vykonávána spravedlnost. A tak je rychtář nucen před shromážděnou obcí a pod Walterovým dohledem zahájit jednání.

Co výpovědi paní Marty chybí na jasnosti, je bohatě nahrazeno její obšírností. Přesto však vychází pozvolna najevo, že k rozbití džbánu došlo v noci v bezprostřední blízkosti Eviččiny komůrky a že pachatel má na svědomí i dívčinu pověst. Marta obviňuje mladého Ruprechta, o němž je známo, že o Evičku usiluje. Ten připouští, že se skutečně k Evičce v noci dobýval s ne zcela počestným úmyslem, nebyl však jediný. Jakýsi muž se pokoušel o totéž a Ruprecht jej notně ztloukl, avšak nepoznal. Snad to byl švec Lebrecht. Mezi přihlížejícími vznikne vřava mezi zastánci obou možných pachatelů, kterou přetrhne kostelník svým doznáním, že džbán rozbil on – ač si na mnoho více ze včerejšího večera nepamatuje. Všeobecné pohoršení je takové, že přelíčení je třeba přerušit.

Mezitím se ukáže, že kostelník pravda rozbil včera džbán, ale zcela jiný, a to o hlavu hostinského při hospodské rvačce. Pře se tak ocitá na začátku, ale hlásí se jako korunní svědkyně paní Brigita. Ta viděla v noci z místa činu prchat podezřelého – čerta. Pekelník po sobě na cestě zanechal kus srsti. Adam se snaží celé řízení vést procesními triky pokud možno do ztracena, ale soudní rada Walter už ví, která uhodila: předmět doličný je totiž rychtářská paruka. Pachatelem tedy není nikdo jiný než Adam sám.

Walter tak usvědčí rychtáře a teď se i Evička odvažuje vypovědět, že v noci se její přízně domáhal Adam a že jí pro případ, že by ho prozradila, hrozil tím, že pošle Ruprechta na vojnu. Evička se smiřuje s Ruprechtem, který na ni kvůli noční příhodě žárlil, Walter zbavuje Adama úřadu a na jeho místo jmenuje Lichta, a vesničané se z napínavého líčení rozcházejí s veselou písničkou.

Vedle zmíněné, na zvukových nosičích nevydané nahrávky Československého rozhlasu existuje rovněž nahrávka německého znění:

• 1976 (ETERNA) Der zerbrochene Krug. Zpívají a hrají (Adam) Konrad Rupf, (Walter) Weber, (Licht) Hans-Peter Schwarzbach, (Marthe) Gisela Pohl, (Eve) Helga Termer. Orchestr Lipského rozhlasového orchestru diriguje Horst Neumann.^[6]

• ŠÍP, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. Praha: Supraphon, n. p., 1983. 400 s. Kapitola Zbyněk Vostřák, s. 292–293. 
• JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 220. 
• HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1466 s. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 988–990.