Rosa Henson
Narození	5. prosince 1927 Pasay Filipíny Filipíny
Úmrtí	18. srpna 1997 (ve věku 69 let) Manila Filipíny Filipíny
Povolání	spisovatelka a lidskoprávní aktivistka
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Maria Rosa Luna Henson nebo „Lola Rosa” (Babička Rosa) (5. prosince 1927 Pasay – 18. srpna 1997 Manila) byla první Filipínka, která v roce 1992 zveřejnila svůj příběh, když byla Japonskou císařskou armádou donucena pracovat jako utěšitelka (sexuální otrokyně pro armádu) během 2. světové války.

Maria Rosa Luna Henson se narodila ve městě Pasay na Filipínách 5. prosince 1927. Vyrostla v chudobě v provincii Pampanga v Centrálním Luzonu spolu se svou svobodnou matkou Julií.^[1] Rosa se narodila jako nemanželské dítě bohatého velkostatkáře Dona Pepeho. V dětství vídala svého otce pouze sporadicky. Během dospívání si přála stát se lékařkou. Po vypuknutí 2. světové války se stala členkou hnutí Hukbalahap, komunistického guerillového hnutí, které odolávalo japonským okupantům. V roce 1942 byla poprvé znásilněna japonskými vojáky, když sháněla dřevo na otop pro svou rodinu. O dva týdny později byla znásilněna znovu.^[2] V dubnu 1943, když byla se svými druhy, byla unesena japonskými vojáky a vzata na japonské velitelství, kde byla donucena stát se „utěšitelkou”. V srpnu 1943 byla Rosa spolu s dalšími ženami převezena do větší budovy v Angeles v Pampanga, kde znásilňování pokračovalo. To co zde prožila, vylíčila v knize Comfort Woman: Slave of Destiny (v překladu: Utěšitelka: Otrokyně osudu): „Rychle za sebou mě znásilnilo dvanáct vojáků, poté jsem dostala půl hodiny na odpočinek. Poté následovalo dalších dvanáct.”, „Nemohla jsem jíst. Cítila jsem velkou bolest a má vagína byla oteklá. Plakala jsem a plakala, volala jsem matku. Nemohla jsem vojákům odporovat, protože mě mohli zabít. Co jsem mohla dělat?”.^[3] V lednu 1944 guerilla Hukbalahap zaútočili na budovu a Rosu osvobodili. Rosa po devíti měsících, kdy byla nucena sloužit jako utěšitelka vojákům, utrpěla psychicky i fyzicky. Nakonec se provdala za mladého vojáka jménem Domingo a měli spolu tři děti – Rosaria (* srpen 1947), Rosalindu (* září 1949) a Jesuse (* prosinec 1951). Domingo zemřel v listopadu 1953. Rosa od 1957 dalších 34 let pracovala v továrně na cigarety.

Ro sa se v roce 1992, když jí bylo 65 let, rozhodla, že je čas sdělit světu své zkušenosti z japonské okupace Filipín během 2. světové války. Do roku 1992 znali její tajemství pouze dva lidé: její zesnulá matka a manžel. Po té co se svým příběhem veřejně vystoupila na konferenci v září 1992 se rozhodla, napsat o svých zkušenostech z války knihu Comfort Woman: Slave of Destiny.

V této knize Rosa probrala tichou a neviditelnou existenci filipínských utěšitelek. Rosina příkladu poté následovalo padesát Filipínek, které také poprvé odhalily své osobní příběhy – nejen světu, ale i svým rodinám. Další oběti včetně těch z Koreje a Číny se přidaly k filipínským ženám, aby společně v prosinci 1993 podali žalobu na japonskou vládu. Požadovaly formální omluvu, zanesení válečných zločinů spáchaných Japonci do japonských učebnic dějepisu a válečné reparace.^[4]

Zpočátku japonská vláda popřela právní odpovědnost, ale později reagovala na narůstající tlak a protesty ze strany přeživších a jejich podporovatelů, založením Fondu asijských žen v roce 1995, pro vybírání finančních příspěvků od japonských občanů za účelem vytvoření „plateb za odpuštění”. Rosa zemřela na infarkt v srpnu 1997, rok poté, co se rozhodla přijmout finanční reparaci 19 000 dolarů od Fondu asijských žen.^[5]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rosa Henson na anglické Wikipedii.