Ridina Ahmedová, nepřechýleně Ridina Ahmed, (* 1974 Praha)^[1] je zpěvačka či hlasová umělkyně, hudebnice a performerka žijící a působící v Česku. Od účinkování v jazzových klubech přešla ke svobodnému působení s hlasem, podílela se na hudební složce k několika filmům a divadelním představením, v roce 2016 získala nominaci na hudební ceny Anděl.

Narodila se v Praze.^[2] Po matce získala české a rusko-židovské kořeny, po otci súdánské.^[2][3] Ve svých 4 letech Prahu opustila a dalších 10 let žila v alžírském přístavním městě Oran, kde otec vyučoval na univerzitě^[4] a ona chodila do francouzské školy pro cizince.^[5] V roce 1988 se vrátila opět do Československa^[6] a vystudovala zde gymnázium.^[7] Několikrát se hlásila ke studiu na konzervatoři, neuspěla však.^[4] Později absolvovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze a studovala také muzikoterapii při Západočeské univerzitě v Plzni.^[7][8]

Několik let hrála v jazzových klubech, později začala více improvizovat a experimentovat s hlasem.^[2] Spolupracovala např. s instrumentalistou Tomášem Dvořákem (Floex), mimo jiné na albech Pocustone (2001) a Zorya (2011)^[9] či ve Floexím bandu.^[10][11] V roce 2001 vyšlo také album Fontanela zpěvačky Načevy s vokály Ridiny Ahmedové ve skladbě Jaro.^[12] Koncem roku 2003^[10] Ahmedová vytvořila sólový projekt Hlasokraj, v němž kombinovala projekci s živým koncertem a obdržela za něj cenu Next wave v kategorii Objev roku.^[2][13] V květnu 2006 vydala své debutové sólové album Hlasem. S výjimkou skladby Afro Blue od Johna Coltranea se jednalo o kompletně autorské album.^[14][15] V roce 2008 jako hostující umělkyně improvizovala s Bobbym McFerrinem na jeho koncertě v pražském Kongresovém centru.^[16][17] Téhož roku vyšlo album Gorila vs. Architekt Vladimira 518, kde se Ahmedová podílela svým hlasem na skladbě Nespoutáš mne.^[18]

Vedle stálého sólového vystupování se od roku 2012 setkávala na pódiích se zpěvačkami Toni Nyass a Milli Janatkovou a ze spolupráce vznikl roku 2015 projekt Řekni mi založený na improvizaci a interakci s publikem.^[17][19] S jazzovým kontrabasistou Petrem Tichým, s nímž se seznámila již v roce 1997^[20] a spolupracovala i na projektech kolem Floexe^[20] či v Meander Jazz Quintetu,^[21] později vytvořila autorské a interpretační duo HLASkontraBAS. V roce 2016 vydali stejnojmenné album,^[22][23][24] které si vysloužilo nominaci na hudební cenu Anděl v kategorii World music.^[25][26] Pod třemi z osmi skladeb byla autorsky podepsaná Ahmedová, pod jednou Tichý a čtyři složili společně. Kulturní magazín Uni tehdy označil album za „jednu z nejpůsobivějších desek posledních let“ a samotnou Ahmedovou za „jedn[u] z nejlepších vokalistek na naší scéně“.^[27]

Ridina Ahmedová se stala autorkou či spoluautorkou hudby k několika divadelním, převážně tanečním a pohybovým představením,^[3] např. Život podle jepice^[28][29][30], It's so lovely, že? (2003), Baba Jaga (2005), Interview, Mnoho povyku pro nic (2017)^[31] či Eymen – Úhel pohledu (2019).^[32][33][34] Hostovala také při nahrávání hudby k několika filmům: Vaterland – lovecký deník (2004, s Janem Ponocným), Fimfárum 2 (2006, s Vladimírem Mertou), Pusinky (2007, s Janem P. Muchowem).^[3][31][35]

V roce 2021 byl na stanici ČRo Radio Wave vysílán její autorský podcast Sádlo, zabývající se společenským tlakem na ženský vzhled. Podcast vyvolal bouřlivou veřejnou debatu a stal se jedním z nejposlouchanějších pořadů v historii stanice.^[36][37] V návaznosti na podcast vznikla také platforma Moje tělo je moje, upozorňující na problém bodyshamingu.^[38][39]. Za podcast a představení Sádlo získala Ahmedová několik ocenění, mj. stříbro na festivalu Prix Bohemia Radio nebo nominaci na cenu Česká divadelní DNA.

Kolem roku 2012 se nechala pokřtít v katolické církvi, později se stala členkou sboru Českobratrské církve evangelické.^[40]

• Oficiální stránky