Předrománská architektura zahrnuje stavební památky raného středověku (asi 500–1000) z jižní a západní Evropy. V této době se germánské kmeny usadily, přijaly křesťanství a asimilovaly římskou kulturu. V architektuře přecházely z dřevěných na kamenné stavby, většinou křesťanské kostely. Zpočátku velmi rozmanité stavební typy a postupy se za vlády Karla Velikého († 814) začaly sbližovat a připravovat tak nástup románského umění.[1]
Historie
Období předrománské architektury se časově kryje s obdobím velkého rozkvětu byzantské architektury na východě. Její vliv se výrazně promítl ve stavbách krále Theodoricha († 526) v jeho sídle v italské Ravenně, na tyto velké výkony však nedokázali západní stavitelé navázat. Stavby se silným byzantským vlivem (např. bazilika svatého Marka v Benátkách) se do předrománské architektury neřadí.
Po zhroucení centrální římské administrativy se kulturní a společenský život i na západě ještě velmi dlouho řídil římskými zvyklostmi a místními (městskými) institucemi. Germánští dobyvatelé přijímali římskou kulturu i jazyk v různé míře a různě rychle. Například na Pyrenejském ostrově zůstal římský vliv daleko silnější než ve Střední Evropě, která byla z velké části za hranicemi Římské říše. Stavby z 6.–8. století jsou proto na Pyrenejském ostrově nebo v jižní Francii vyspělejší než chudé a primitivní stavby střední a severní Evropy.
V tomto období proběhly dva významné pokusy o obnovení říše: sjednocení franské (merovejské) říše za Chlodvíka I. († 511) a nové založení říše Karlovci, které vyvrcholilo korunovací císaře Karla Velikého roku 800. Podle toho se předrománské období někdy dělí na před-karolinské a karolinské (karlovské).[1]
Předkarolinská architektura
Galarusova kaple u Dingle, Irsko, 8.–11. stol.?
V předkarlovském období vznikaly v různých částech Evropy rozmanité stavební školy či slohy, často pouze místního významu. Nejvýznamnější byla merovejská kultura ve Francii, lombardská v severní Itálii, vizigótská na Pyrenejském poloostrově, jinak se stavělo na Britských ostrovech. Monumentální, vesměs církevní kamenné stavby vznikaly téměř výhradně na území bývalé říše. Z více než 1200 doložených staveb před rokem 768 ve Francii, severní Itálii, Porýní a horním Podunají bylo 285 katedrál a přes 800 klášterů. Katedrály vznikaly ve velkých střediscích (Tours, Remeš, Paříž), vesměs jako trojlodní sloupové baziliky bez příční lodi s jednou apsidou a patrně emporou. Všechny však byly později přestavěny, takže se zachovaly jen zbytky katedrály ve Vienne (Isère), několik okrouhlých (centrálních) baptisterií a ve východní části říše několik sálových kostelů (Řezno, Lorsch).[1]
Na Pyrenejském poloostrově, který Vizigóti už v 5. století přechodně sjednotili, se stavěly trojlodní baziliky s dřevěnou střechou, vysokými arkádami a podkovovitými oblouky, pod silným byzantským vlivem. Pozoruhodná zachovaná památka je kostel P. Marie v Naranco u Ovieda z 8. století. Poměrně svébytnou a prostou saskou architekturu zastupuje kostel sv. Jana v Escombe u Durhamu ve střední Anglii, rovněž z 8. století.[1]
Karel Veliký si dobře uvědomoval kulturní zaostalost západní Evropy za Byzancí a vyvinul velké úsilí, aby tento handicap vyrovnal. V jeho říši začaly vznikat nejen kláštery, školy i podstatně monumentálnější kostely a chrámy, ale také kamenné paláce, které vzbuzovaly obdiv a vybízely k následování. Tak lze aspoň na evropském kontinentě mluvit o karolinském slohu s jistým oprávněním. Těžiště stavební činnosti se posunulo na východ, do Porýní a až k dolnímu toku Labe.[2]
Reprezentativní církevní stavby více méně jednotného slohu měly také politický význam: Karel jimi jednak potvrzoval svůj nárok na dědictví západořímské říše, jednak zvyšoval svoji autoritu i prestiž. Slavná palácová kaple v Cáchách je centrální stavba s kupolí, osmibokým středem a šestnáctibokým ochozem. Podobou i výzdobou navazuje na Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě i na Theodorichovy stavby v Ravenně. Typickou stavbou karolinské doby je však trojlodní klenutá basilika s příční lodí a jednou nebo více apsidami. Starověká confessio pod oltářem se rozvinula v kryptu, buď halovou se zvýšeným chórem, nebo naopak štolovou, plně v podzemí. V císařských basilikách vznikl na opačné straně lodi tzv. Westwerk, symetrický chór pro císaře a jeho družinu. Veliký význam mají kláštery jako misijní zařízení v málo osídlených krajích a jejich specifická architektura kolem dvora s křížovou chodbou.
Za vlády další dynastie Otonů (919–1024) vzniká zejména v Německu velká vlna monumentální stavební činnosti v poměrně výrazném otonském slohu, který se někdy řadí k umění předrománskému, častěji k románskému.[3]
