Písně harfeníků (někdy též uváděny jako písně hodokvasů^[1]) je moderní, v egyptologii užívané označení staroegyptského literárního žánru, součásti širšího proudu tzv. pesimistické literatury.^[1] Jsou známy především ze stěn hrobek, kde je doprovází vyobrazení harfeníka (odtud odvozen název). Předpokládá se, že skladby tohoto literárního okruhu, truchlící nad krátkostí a pomíjivostí života a nabádající proto k radostnému užívání všeho, co skýtá, byly zpívány při hostinách, zádušních slavnostech a každoročně se opakujících svátcích na vesetské nekropoli.^[2]

Nejstarší doposud známý doklad skladby tohoto žánru je zaznamenán na Harrisově papyru z doby 19. dynastie (kolem roku 1300 př. n. l.), název skladby však uvádí, že je přepisem textu z hrobky jednoho z panovníků rané 11. dynastie.^[2] Časové zařazení textu je proto nejisté: vyjadřuje sice postoje, které jsou v náznacích přítomny už ve starší egyptské literatuře, například v naučení vezíra Ptahhotepa z doby 5. dynastie, na druhou stranu Egypťané s oblibou posouvali dobu vzniku literárních textů do minulosti, aby jim dodali větší vážnosti.

Žánr byl oblíben obzvláště v 19. a 20. dynastii, hojné množství dokladů pochází také z řecko-římské doby. Český egyptolog Zbyněk Žába se proto domníval, že latinské básnické rčení carpe diem je odvozeno právě z egyptské literární tradice.^[3]

Ohromný význam této památky v dějinách lidského myšlení spočívá v tom, že zde poprvé zcela otevřeně a s nesmírnou logickou silou zazněla výzva: místo toho, abychom počítali se životem na onom světě, je třeba starat se o své věci na zemi.^[4] Texty písní obecně vyzývají posluchače, aby si užívali radostí pozemského života, protože existence života posmrtného je nejistá. To lze interpretovat dvěma rozdílnými způsoby: buď jako odmítnutí tradičních náboženských představ o posmrtném životě vůbec, nebo jen jako připomenutí živým, že o posmrtném životě nemohou s určitostí nic vědět, a proto se tím nemají jako neřešitelnou otázkou trápit a svou mysl mají zaměřit raději na jistotu života pozemského už proto, že jejich čas jednou stejně přijde.

Většina badatelů ovšem považuje za správnější interpretaci první a zdá se, že tak Písně harfeníků chápali i Egypťané samotní. Lze to dovodit ze skladby v hrobce Neferhotepa z doby panovníka Haremheba, v níž je řada ohlasů na skladby tohoto druhu.^[3][1] Zde jsou Písně harfeníků hodnoceny takto: „Slyšel jsem ony písně, jež jsou v hrobkách starých, co říkají s chválou života na zemi, znevažujíce zemi zemřelých. Proč to dělají zemi věčnosti?“^[5]

Ukázka textu:^[3]

• MAKOVELSKIJ, Alexandr; MAMEDOV, Šejdabek, 1976. Vznik filosofického myšlení ve stare Babylónii a v Egyptě. In: JOVČUK, M. T.; OJZERMAN, T. I.; ŠČIPANOV, I. J. Dějiny filosofie. 2., přepracované vyd. Praha: Svoboda. S. 38–41.

• Chvála mudrců a knih
• Knihy moudrých rad do života
• Rozhovor muže s vlastní duší

• Píseň harfeníkova