Puštíkovití

Jak číst taxoboxPuštíkovití
alternativní popis obrázku chybí
výr velký (Bubo bubo)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádsovy (Strigiformes)
Čeleďpuštíkovití (Strigidae)
Leach, 1819
Sesterská skupina
sovovití (Tytonidae)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Puštíkovití (Strigidae) je jedna z dvou obecně přijímaných čeledí řádu sov. Druhou, méně početnou čeledí jsou sovovití (Tytonidae). Celá čeleď puštíkovitých čítá přes 230 žijících druhů v nejméně 24 rodech rozšířených na všech světových kontinentech s výjimkou Antarktidy.

Ačkoli se jednotliví zástupci viditelně liší ve velikosti, a to od nejmenšího kulíška trpasličího až po výra velkého, mají několik totožných tělesných znaků. Mezi nejnápadnější patří velká hlava, krátký ocas a nenápadně zbarvené peří, které je u obou pohlaví zbarveno totožně. U všech puštíkovitých je také viditelný sexuální dimorfismus ve velikosti, samice totiž dorůstají větších rozměrů než samci. Většina zástupců žije zpravidla na stromech, jsou aktivní v noci a potravu loví za letu (ačkoli existují i výjimky, např. sýček králičí). Křídla mají proto velká, široká, zakulacená, dlouhá, porostlá velmi měkkým peřím a při letu zcela neslyšná.

Systematika

Čeleď Strigidae vytyčil anglický zoolog William Elford Leach v roce 1819.[1][2]

Vnitřní taxonomie puštíkovitých je stále předmětem vědeckých debat a stejně jako u sov, i u puštíkovitých je značně komplexní až zmatečná a prošla velkým počtem revizí.[3] Vědecké studie se v minulost neshodly ani na počtu a podobě hlavních evolučních linií (podčeledí). V rané fázi se klasifikace puštíkovitých opírala o morfologické analýzy vnějších uší a závojů.[3] Bonaparte (1850) navrhl tři podčeledi, a sice Ululinae, Surniinae a Striginae.[4] Kaup (1862) však takovéto rozvržení zavrhl a podle něj jsou u puštíkovitých jen dvě podčeledi, a to Surniinae a Striginae.[5] Peters (1940) definoval čeledi Buboninae a Striginae.[6] V následujících několika desetiletích hned několik studií poukázalo na to, že pouze vnější uši nemohou být rozlišovacím znakem podčeledí, protože sluchový aparát se u puštíkovitých vyvíjel konvergentně (nezávisle na sobě) ve spojitosti s lovem, pro který je sluch velmi důležitý.[7][8][9] Ford (1967) se pokusil otázku puštíkovitých rozluštit pomocí komparativní osteologie, čímž se snažil obejít problém konvergence ušního aparátu. Ford u puštíkovitých vytyčil podčeledi Striginae, Surniinae a Asioninae.[10][3]

Počátkem 21. století se do problematiky vložily genetické výzkumy, nicméně ani ty nepřinesly definitivní odpověď na otázku vnitřní taxonomie puštíkovitých. Jedním z hlavních problémů totiž je, že někteří zástupci čeledi jsou vědě natolik málo známí, že nejsou k dispozici základní údaje o jejich biologii ani jejich genetické vzorky.[3] Wing et al. (2009) identifikoval u puštíkovitých tři podčeledi, a sice Striginae, Surniinae and Ninoxinae.[11] Již o několik let později však tentýž autor (2016) své závěry přehodnotil a přišel s rozdělením puštíkovitých do Striginae, Surniinae a Ieraglaucinae.[12] Salter et al. (2020) definovala jen dvě podčeledi, a sice Striginae a Surniinae. Zároveň zjistila, že některé tradiční rody jsou parafyletické. Umístění tří monotypických rodů zůstalo nejisté kvůli degradovanému DNA.[3] Na základě těchto výsledků byl sice zaktualizován IOC World Bird List,[13] nicméně v budoucnu se dají očekávat další změny. V roce 2024 se rozeznávaly následující rody puštíkovitých:[13]

Vyhynulé rody

  • Mascarenotus, sovka – 3 druhy (vyhynulé zhruba v roce 1850)
  • Sceloglaux – 1 druh
  • Grallistrix – 4 druhy
  • Ornimegalonyx – 1–2 druhy

Odkaz v kultuře

V dřívějších dobách byly sovy v různých civilizacích buď uctívány (a byly jim přisuzovány pozitivní atributy) nebo naopak zatracovány a pronásledovány, protože byly spojovány s noční aktivitou a tedy i „temnými silami“.[14]

Odkazy

Reference

  1. ↑ LEACH, William Elford. Synopsis of the Contents of the British Museum. 15. vyd. London: British Museum, 1819. Dostupné online. Kapitola Eleventh Room, s. 63–68 [64]. 
  2. ↑ BOCK, Walter J. History and Nomenclature of Avian Family-Group Names. New York: American Museum of Natural History, 1994. Dostupné online. S. 142, 245. 
  3. ↑ a b c d e SALTER, Jessie F; OLIVEROS, Carl H; HOSNER, Peter A. Extensive paraphyly in the typical owl family (Strigidae). The Auk. 2020-01-07, roč. 137, čís. 1, s. ukz070. Dostupné online [cit. 2024-12-10]. ISSN 1938-4254. doi:10.1093/auk/ukz070. (anglicky) 
  4. ↑ BONAPARTE, Charles-Lucien. Conspectus generum avium. Svazek t.1 (1850). Lugduni Batavorum: Apud E.J. Brill 894 s. Dostupné online. 
  5. ↑ KAUP. Monograph of the Strigida. S. 201–206. Transactions of the Zoological Society of London [online]. [cit. 2024-12-10]. Roč. 4, s. 201–206. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ PETERS, J. L. Check-List of Birds of the World. 4. vyd. Cambridge, MA, USA: Harvard University Press, 1940. (anglicky) 
  7. ↑ NORBERG, R. Å.; BOYCOTT, Brian Blundell. Ocurrence and independent evolution of bilateral ear asymmetry in owls and implications on owl taxonomy. Philosophical Transactions of the Royal Society of London. B, Biological Sciences. 1997-01, roč. 280, čís. 973, s. 375–408. Dostupné online [cit. 2024-12-10]. doi:10.1098/rstb.1977.0116. (anglicky) 
  8. ↑ VOOUS, K. H. Wood owls of the genera Strix and Ciccaba. Zoologische Mededelingen. 1964-01-01, roč. 39, čís. 46, s. 471–478. Dostupné online [cit. 2024-12-11]. ISSN 0024-0672. (anglicky) 
  9. ↑ KELSO, Leon. Variation of the External Ear-Opening in the Strigidae. The Wilson Bulletin. 1940, roč. 52, čís. 1, s. 24–29. Dostupné online [cit. 2024-12-11]. (anglicky) 
  10. ↑ FORD, Norman Lee. A systematic study of the owls based on comparative osteology. 1967. PhD Thesis. University of Michigan. Dostupné online.
  11. ↑ WINK, Michael; EL-SAYED, Abdel-Aziz; SAUER-GÜRTH, Hedi. Molecular Phylogeny of Owls (Strigiformes) Inferred from DNA Sequences of the Mitochondrial Cytochrome b and the Nuclear RAG-1 gene. Ardea. 2009-12, roč. 97, čís. 4, s. 581–591. Dostupné online [cit. 2024-12-10]. ISSN 0373-2266. doi:10.5253/078.097.0425. (anglicky) 
  12. ↑ WINK, Von Michael. Molekulare Taxonomie und Systematik der Eulen (Strigiformes). S. 36–43. Kauzbrief [online]. 2015. Roč. 28, s. 36–43. Dostupné online. (německy) 
  13. ↑ a b Owls. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v14.2, 2024 [cit. 2024-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ MIKKOLA, Heimo. Owls of the World: A Photographic Guide. 2. vyd. London: Christopher Helm, 2017. ISBN 978-1-4729-4561-7. S. 60n. (anglicky) 

Literatura

  • J. S. Marks, R. J. Cannings a H. Mikkola (1999): "Family Strigidae (Typical Owls)". Handbook of the Birds of the World. Lynx Edicions. ISBN 84-87334-25-3

Externí odkazy